ZVS ve vzpomínkách

Zažil jsem p.Pástora v klimentově, velel 2.praporu v roce 1993 a měl hodnost podplukovníka, byla s ním sranda, sice řval, ale byla to pohoda sloužit pod ním, rád na něj vzpomínám, v roce 1995 jsem se vrátil do klimentova jako civilní zaměstnanec armády a on byl jako další civilista správce NZ skladů, popovídali jsme si o tom jak jsem pod ním sloužil a hláška o tom že nás má plné zuby, i keď má iba 3 je dodnes ke slyšení.....z neověřeného zdroje prý je po smrti...

Ahoj všichni bývalí vojáci. Sloužil jsem 1981- 1983 . Absolutní přehled má jak vidím Ivan Smolík. Zajímá mě jestli třeba žije. Saidl bývalí velitel útvarů, kapitán Bareš, nadporučík Šmerda, rotmistr Árlet, Bihári zemřel to jediné vím, dále , kapitán Pelikán, major Plátěnka, ppl. Blahynka, nad. Skřivan pokud máte na někoho kontakt tak mě ho písněte taktéž budu rád za termín srazu který se v Chebu bude konat rád přijedu. Jinak si vzpomínám jak jsem z vína udělal burčák protože jsem od hodonína strašne jsme se ožrali, nad. Skřivan mě nechal zavřít a ppl. Blahynka když ho ochutnal tak mě poslal na opušťák. Přeji vám všem hodně zdraví v novém roce a budu se těšit na ten jarní sraz v chebu.

Pozdravujem ťa Zbynek . Predovšetkým ti chcem popriať úspešný rok 2015 a pokúsim sa odpovedať na tvoje otázky. Pán Saidl žije , stretli sme sa na stretnutí klubu bývalých veliteľov útvaru 8522, kpt. Bareš by mal taktiež žiť , zistím kde sa nachádza, Pavel Šmerda býva v Chebe, chodí na stretnutia klubu, p. Arlet neviem kde sa nachádza a či ešte žije , pokúsim sa to zistiť, taktiež nič neviem o kpt. Pelikánovi, mjr. Plátenka žije v Plzni, taktiež chodí do Chebu na stretnutia klubu ,pplk. Blahynka žije v Chebe, chodí pravidelne na všetky stretávky a o p. Skřivánovi sa pokúsim zistiť nejaké info. Doporučujem ti dôjsť v květnu na stretnutie bývalých vojakov a veliteľov nášho útvaru 8522 do Chebu a zaručene sa stretneš s p. Sajdlom, Blahynkom, Mojžišom, Šmerdom, Plátenkom, posledným provianťákom Vraníkom, pani Rodovou a s celým klubom bývalých Chebských veliteľov. Stretko sa uskutoční 23. května t.j. v sobotu doobeda pod III. práporom. Na programe , ako aj na pozvaniach bývalých veliteľoch sa ešte len začína pracovať, ale keď budeš sledovať tieto stránky , tak sa dozvieš všetky potrebné informácie o květnovom stretku. Ešte raz ti prajem pekný a pohodový rok a dúfam, že v tom květnu sa v tom Chebe isto stretneme.

Pozdravujem ťa Chebáku. Nastúpil som na náš pluk jeseň 1979. Z uvedených čo spomínaš už žije len plk. Hejzek. Bol to vinikajúci človek. Mjr. Kohoutek zomrel v.r. 2013. stretol som sa sním v.r. 2012 , na stretnutí klubu bývalých Chebských vojakov z povolania. Ppluk. Orság zomrel vlani, mjr. Andrejs , ktorý bol aj mne pár mesiacov veliteľom zomrel asi pred desiatimi rokmi , ppluk.Nakládal , to tiež už má za sebou ..... a tak to pomaly dôjde aj na nás. Z tvojho pôsobenia na štábe si musíš pamätať na môjho šéfa, vtedajšieho IKVČ mjr. Mojžíša, ktorý sa ešte teší dobrému zdraviu , provianťáka Vraníka ,..... na ošetrovňu kpt. Novotného, stražmajstra Zbejvala, a mnoho iných, ktorý sa ešte stále zapajajú do stretnutí, ktoré organizujeme každoročne v máji v Chebe. Dúfam , že budúci rok sa v tom Chebe stebou stretneme.

Pamatuje si ještě někdo zakládajícího velitele útvaru Izidora Srnku?

Pozdravujem p. Zdenek. Pán Srnka žije v Chebe a teší sa celkom dobrej fyzickej kondícií. Taktiež sa pravidelne zúčastňuje stretnutí klubu dôchodcov bývalých vojakov z povolania. Ak prídete na stretko do Chebu v květnu , tak sa s ním istotne stretnete.

Byl jsem na vojně od dubna 1989 a myslím že to byl 2 prapor 5 rota. Velitelem byl npor.Roman Vopasek. A bylo fajn. Pamatují kluky jako Hrabčák, Maštalka, Karak a nezapomenutelný Petr Hlinovsky zvaný Karel

a jeho oblíbená věta-"čo to tu,kurva,robitě?
Jednou sme ho na Mimoni dobře přečůrali-v noci se měla dělostřelecká baterie zakopat-no ny měli štábní V3S(skříň)-to myslíte vážně?No čo myslitě,kurva? No a tak šikovný řidič hledal nějakou prohlubeň.A našel-díru po tanku.Tak tam zacouval,auto sme zakryli maskovačkou a schrupli.Ráno nám bylo divné,proč Sýkora chodí podél lesa a nehlásí se k nám.Až když šel asi potřetí , se mi ho zželelo a šel sem za nim.Kurva,kdě se schovavatě?!!Ale jinak nám lenost nevyčítal-snad ocenil šikovnost řidiče (aspoň v duchu).

Pribudol nám ďalší smútočný oznam. Minulý týždeň mal v Chebe pohreb mjr. Zdenek Kohoutek. Kto ste ho poznal , venujte mu tichú spomienku. Česť jeho pamiatke.

-velitel divize.Na pplk.Blechu(tuším-nebo Hodina?už si fakt jména moc nepamatuji)-vy máte vlasy jak atomovej fizyk-poklusem ostříhat!!!!!!!!!!!No a pplk. před vojáky poklusem opravdu běžel.

Štyrand -šmarjááá-ten byl zelenej až do morku kostí.Doupov ,zima1983,tma ,kolona V3S a zabloudili sme.Docházelo palivo a já v posledním autě -spojař.Najednou Evža a prej ať radiostanicí zavolám o PHM.Povídám-nemám spojení v těch kopcích.Rozkaz-ven a postavit drátovou anténu.No nechtělo se do sněhu,Evža odešel a já začal z bedny vybalovat drátovku a v okamžiku kdy už sem se chystal ven -kolona se rozjela a kdybych poslechl okamžitě, tak sem tam asi dodnes.

1982 zima,Doupov,3 prapor,bol som vodič OT 64. Bigoši dostali pokyn v tom obrovskom množstve snehu,urobiť okopy pre OT-čka. Bolo zima,no strašne,kto tam bol,tak to pozná.U kolegu Milana sme v OT našli 20 l kanyster a bol niečoho plný. Predstavte si....denaturák,čiže lieh.Hneď sme zavolali bigošov,ktorí robili zákopa a povinne povyťahovali ešusy a riedilo sa so snehom.Jooooj,to sa potom robilo,spievalo,aj horko nám bolo.

...bolo to niekedy cez vikend, pohoda, az raz vecer prisiel na kontrolu novy vel.caty...mali sme tesne pred civilom a kedze v pripade nepritomnosti lampionov som bol prvy zastupujuci velitel ako technik roty, tak ten novacik prikazal nastup roty. Kedze sme ho mali totalne v pazi, zacal sa vyhrazat, farebnou hudbou. Samozrejme sme sa tvarili, ze nevieme co to je. Tak nam to zacal vysvetlovat. Mlady sa hned zacali prezliekat a my ....no jasne , ze nie. Dal si nas vsetkych nastupit, my supraci z odtrhnutymi rukavmi, popisanymi pizamami. Po hodine buzerovania s mladsimi vojakmi ma to uz dozralo, tak som si zobral na povel nasich mladych ja. Zvoll som ivh vsetkych na chodbu na rote a zavelil....rota pozoooor....rozchod. Vsetci sa rozprchli na bydielka a ten porucik nechapal, co sa deje. Rano ma npor. Stryal zacal perovat, ze co som si to dovolil. Totizto sme mali spolocny kancel. Moja odpoved bola....ved funkce som bol nad vel.caty, tak kde je problem. Pavel, npor.Stryal sa zasmial a len skonstatoval...to si toho mladeho nemusel zhodit pred celou rotou.....zasmiali sme sa a nezabudol podotknut....zmrde tak at se to vice neopakuje. Ten zmrd som bol akoze ja. Ten porucik sa volal myslim Roman, ale priezvisko si nepamätam. Dali ho na priezkumnu rotu za odmenu.

....cvicenie ako kazde ine, ja vodic SCOTA a moj velitel vozidla spravodajsky nacelnik kpt. ČUVAJ v terene v pochodovej polohe a pocujem v sluchatkach..." bazina"...ideme cez. Samozrejme, ze som protestoval vedsom niesol OT spojarom aby nadviazali spojenie s veliacim stanovistom. Po udeleni rozkazu som teda podhustil pneu a pustil sa cez tu bazinku. Samozrejme, ze som zapadol. Spojenie v prdeli, OT tiez a v dialke vidim Uaz ako sa blizi. Dva hrube cervene lampasy na nohaviciach....vedel som, ze je zle. "sudruh general.....desiatnik Domonkoš hlasim sa na.....nie uz vojak...znela odpoved. Tak som prisiel o hodnost v prvy den cvicenia a po dvoch tyzdnoch uz som bol zase desiatnik....to boli casy. OT vytahovali dva vyprostovaky a v prednej casti mu vytiahli pancier do nadhernej kapotaze. Uzasne a zaroven absurdne casy.

Nevím přesně, jak to bylo, ale doufám, že se časem najde někdo, kdo vnese svojí vzpomínkou jasno do tohoto příspěvku.
Snad jaro 1990. Blížil se konec týdne a já už měl zase chuť vytratit se na víkend, pěkně načerno, bez vycházky, bez opušťáku. Jenže tu byla nerozhodnost a tentokrát mnohem větší, než kdy dřív. Tak dlouho jsem váhal, až jsem zůstal v kasárnách. A ještě že tak!
Byl vyhlášen mimořádný nástup celého pluku a četlo se jméno za jménem.
Jen z doslechu vím, že se nějací vojáci vydali domů stopem. Zastavil jim civilista, muž středních let. Jenže ti vojáci si povídali o věcech, o kterých měli mlčet. Snad vezli s sebou i nějakou munici, krom jiného. V civilu oblečený řidič, byl vojákem z povolání a odvezl je přímo před posádkovou správu, kde je nechal zadržet.
Jak to s nimi dopadlo? Jak to tenkrát bylo?

Tak Vám taky napíšu jednu nezapomenutelnou. To vám takhle sedím u stanice ,na SRSce(stálá radiová stanice), klid, nic se nedělo a tu se našponuje koaxiál ke stanici, pak znovu a zmizí ve stropě. S němím úžasem jsem civěl na strop.když tu náhle zmizel druhý.Třetí jsem se jal zachránit leč marně, někdo tam nahoře, byl silnější. Stanice zmlkli ja ještě chvíli zíral, pak jsem zaklepal na okýnko devetˇáka a suše oznámil změnu ke které právě došlo.Pravděpodobně hned nepochopil vážnost situace ,což mu vzápětí náležitě vysvětlil někdo z okruhu, protože jako na potvoru ,šel právě signál a já ho samozřejmě nechytil. Ten kdo byl u spojařů ví jaký průšvih to byl.Devetˇák mněl telefonní sluchátko asi deset centimetrů od hlavy a já i na těch pět metrů, co jsme byli od sebe slyšel ,jak ho kdosi na druhé straně drátu dusí. Podle mněnící se barvy jeho tváře, jsem si byl jistý, že jak jemu tak i mně vyhrožuje prokurátorem a dalšími příjemnostmi.Ten devetˇák byl npr Dadu ,Madˇar co nesklonˇoval a nečasoval a celá jeho mluva byla taková divná. tedˇchudák vysvětloval že on nic a že já jsem ten ničema ,co si zaslouží smrt. Nakonec mi dal sluchátko, abych si to vyžral sám. Ta guma na druhé straně asi čekala něco jako že jsem zachrápal, nebo jsem byl zrovna na záchodě, ale rozhodně nečekal ,že náhle zmizí kabely k e stanicím . Po dlouhé odmlce, mi oznámil že něco takového ještě neslysel a že volá veliteli pluku. Tedˇuž je to úsměvná příhoda, ale věřte mi ,že mi dobře po těle nebylo.To už devetˇák rozjel pátrání po záškodnících a zjistil, že bigoši dostali za úkol vyčisti půdu ,nebo střechu to přesně nevím a kabely jim jaksi překážely a připadaly jim zcela bbytečné. Ještě tedˇpo létech slyším jednoho z nich ,jak mi říká" Ten jeden šel vyrvat dost blbě, tak jsme zabrali tři a dostali ho ven" to netušil že na druhém konci vysím já.

Taky jsem tam sloužil a mám to před očima . Na SRS jsem taky chodil ale v roce 81-83 . Tak zdar P

V neděli po studené večeři, kterou jako obvykle byla konzerva rybiček v tomatě, se vydal vojín Žiga poprvé na řádnou vycházku. Tentokrát směrem k bytu Růženky. Šel velmi svižně. Nebylo to však z důvodu touhy po Růžence, po svatbě, nebo po seznámení s jejími rodiči. Příčinou jeho rychlé chůze byly rybičky snězené k večeři. Konzervě asi neprospělo uložení v horké kotelně.
Rybičky v něm jakoby ožily a plavaly stále rychleji a rychleji v jeho těle směrem dolů a ven. Začal se cítit nejistě, bylo to skoro k nevydržení a mezi domy nebylo místo kam si odskočit.
Vyvrcholení přišlo ve chvíli, kdy mu po zazvonění otevřel dveře bytu Růženčin otec. Beze slova jej odstrčil a se znalostí prostředí vběhl na záchod. A to opravdu na poslední chvíli. Otci vyskočil z leknutí opar a po vzpamatování si došel do kuchyně pro pohrabáč. Odhodlaně očekával drzého návštěvníka u dveří záchodu. S vojáky posádky měl totiž své zkušenosti. Při noční službě se mu často motali opilí na nádraží mezi výhybkami a při loňském maškarním plese zahrádkářů v sále Svoboda, na který přišel v masce kedlubny, ho dokonce obtěžoval jeden z vojáků v domnění, že je opačného pohlaví.
„Růženku,“ ozvalo se za chvíli prosebně ze záchodu. „To máte velké štěstí,“ odpověděl otec a šel pro dceru. Růženka pak vše rodičům ohledně jejich vztahu vysvětlila.
Ti měli velkou radost z toho, že tři vnoučata budou mít konečně nějakého tátu. Nyní všichni seděli pospolu u kuchyňského stolu, děti si vyděšeně prohlížely vojáka a dospělí popíjeli víno. Jenom rozhovor vázl. Velmi důležité bylo, že na otázku rodičů, zda si chce jejich dceru vzít, odpověděl vojín Žiga „Hm.“
Málomluvný Žiga se překonal, když později informoval politruka Samuela o výsledku návštěvy nesouvislými slovy “Bolo dobre, skoro som sa posral, ale svatba bude čoskoro.“ Politruka sice toto slovní spojení zarazilo, ale raději se víc nevyptával. Uložený úkol byl vojákem splněn a od Žigy by stejně podrobnější a srozumitelnější informací nedostal.
Ten stejně stručným způsobem zanedlouho odpověděl i na dotaz státního úředníka, zda si bere dobrovolně za manželku Růženku. Ostatně to slůvko, tvořené dvěma písmeny, již známe.

Vojáci obohacovali večerní společenský život města Chebu i různými nelegálními cestami. Díry v plotě kasáren a nedůsledná strážní služba umožňovaly i nepovolené vycházky odvážnějších neukázněných vojáků do města. Faktem je, že tito dočasní obyvatelé města nenavštěvovali koncerty, divadlo či kina, ale šli do hospod, za děvčaty, nebo za obojím.
S těmito cíli vycházel bez povolení jedenkrát měsíčně i málomluvný vojín Žiga. Musel použít této nelegální cesty, neboť neměl šanci k udělení řádné vycházky. Bylo tomu proto, že jednak nemohl opustit své strategické stanoviště v kotelně útvaru, jednak proto, že mu vycházku nechtěl nikdo napsat. Hrozilo totiž nebezpečí, že udělá průšvih na veřejnosti. Měl prudkou povahu, neměl schopnost komunikovat, česky ani slovensky moc neuměl, hygienickými návyky neoplýval a prakticky na vše odpovídal jen zamručením „hm“. A tak chodil ven načerno, o čemž věděli na útvaru všichni. A pokud se venku nepopral, tak mu to velitelé tolerovali. Jeho cesta vždy vedla do nedaleké hospody „U koule“. Tato hospoda, v Chebu tehdy vyhlášená, se stala i mezníkem v jeho životě.
Osudného dne sem přišla popít se svými známými pivními povaleči a nejen to, slečna Růženka. Živili ji rodiče, zaměstnanci ČSD, doma měla dvě malé děti s různým otci, o které se ovšem většinou také starali její rodiče. Toho dne zdarma konzumovala různý alkohol podle objednávky druhých a její veselost postupně přecházela v opilost. Chtiví spolupijáci si mysleli, že si s ní s přibývající opilostí užijí. Ona však zvolila za téma hovoru osobní problémy, což je otrávilo natolik, že se postupně vytratili od tohoto stolu jinam.
K uvolněnému stolu přisedl vojín Žiga. Růženka se chopila příležitosti a okamžitě na něj přenesla slovní vodopád svých životních trampot. Žiga vůbec nechápal o co v životě Růženky jde, přihlouple se usmíval a jeho přitakávání slůvkem „hm“ se jí velmi líbilo. Požádala proto tuto spřízněnou duši o doprovod domů a později i do bytu.
Tak se stalo, že se Žiga z bytu vytratil až před návratem jejích rodičů z noční směny. Stačil si ještě povšimnout dvou plných dětských postýlek ve vedlejším pokoji. Další dva měsíce Růženku ve zmíněné hospodě nepotkal a ani se mu po ní nijak nestýskalo.
Situace však dostala pro Žigu nepříjemný spád. Veliteli útvaru přišel dopis, ve kterém si slečna Růženka důrazně stěžovala na chování neznámého vojína, který ji přivedl do jiného stavu a dále ji už nevyhledal. Potíž byla v tom, že jediné, co si pamatovala, byla špinavá uniforma od popela, málomluvnost tohoto budoucího otce-vojáka a slůvko „hm“, které jako jediné při jejich styku používal.
Velitel si z dopisu nedělal hlavu a předal jej k vyřízení politrukovi Samuelovi. Ostatně zabývat se lidmi byla jeho jediná starost. Ten při identifikaci tohoto vojáka nezaváhal ani minutu. Nechal si budoucího otce Žigu předvést. Promluvil k němu velmi stručně a jasně. “Když už jste udělal té soudružce a sobě to potěšení, tak se teď zachováte jako chlap a půjdete požádat její rodiče o její ruku a o co nejrychlejší svatbu !“ Další diskuse s vojínem Žigou stejně neměla smysl.

P. Brož, ospravedlňujem sa, ale požičal som si nadpis od Vás. Dlho som nečítal žiadny nový príspevok, tak sa pokúsim niečo napísať.
Každý z nás si pametá svoju prvú cestu do Chebu a pre každého to je určite nezabudnutelný zážitok.
Nás vyradili v roku 1977 na VVŠPVLS vo Vyškove ako poručíkov a na kinosále nám prečítali miesta zaradenia k útvarom. V rámci federatívnej republiky bola večšina slovákov zaradená k útvarom v čechách, a češi k útvarom na slovensku. Tak som sa dozvedel o mieste určenia 20. msd Karlove Vary. Po mesačnej dovolenke som sa vypravil do Karlových Varů a dúfal, že v tomto peknom meste zostanem služobne zaradený. V nočnom rýchliku z Prahy do Varov sa nás stretlo niekoľko novopečených poručíkov, aj z iných vojenských škol. Do Varov sme sa dostali niečo po pol noci a na stanici nás čakala všetkým dobre známa Praga V3S, ktorá nás odviezla do kasární vo Dvoroch, kde sme strávili prvú noc. Na druhý deň sme sa všetci zhromaždili v budove velitelstva divízie, kde nám bolo upresnené miesto útvaru, ku ktorému sme pridelení. Vtedy som prvý krát počul meno Cheb a nemal som vobec predstavu, kde to je. Potom nám boli predstavení velitelia útvarov a ja som zase prvý krát videl pplk. Nakládala. Ten si nás po privítaní velitelom divízie plk. Vackom, naložil do štábnej V3S a išli sme do Chebu.
Cesta ubiehala a ubiehala, až sme zastavili až na hraniciach. Na VZK bolo pripravené malé pohostenie, krátky príhovor a už sme sa išli ubytovať na armáďák. Prvé dojmy boli velmi dobré a mesto sa nám páčilo. K tankovému praporu sme nastupovali traja nováčkovia, npor. Tolar, ako veliteľ praporu,
por. Dostál preberal po npor. Barešovi 2.tr. a ja ako veliteľ 1.tč. 3.tr., ktorej velil poručík Naď. Posledne menovaný ma po príchode do kancelárie obdaril kúzelným úsmevom, potom ma zaviedol na rotu, kde stála skupinka nudiacich sa vojakov, ktorým ma predstavil. Len čo sme sa otočili chrbtom, počul som známe plesknutie salámu, otočil som sa a skupinku obdaril svojou poručíckou autoritou. Po príchode do kanselárie si moj velitel roty zavolal výkonného praporčíka, myslím, že sa volal Pecina, a mňa sa spýtal čo pijem.
Tak som zahájil svoju veliteľskú kariéru a v Chebe prežil ďalších sedem pekných rokov.