ZVS ve vzpomínkách

Ano ,potvrzuji a my od prvního praporu a naše raketometná četa spala v Dětenicích u Libáně v sokolovně a práce byla galeje,protože stále pršelo a byl to opravdu boj o cukr.Taky jsme vymetali zábavy v okolí a vzpomínám,jak nám paní hostinská dávala chléb se sádlem a okurky-no jasně že pivo chutnalo.Neuvěřitelných 46 let. Jen bych chtěl vidět dnešní mobiloidy,jestli by neuhynuli v poli.

Jsem rád ,že našel někdo kdo prožil.Počasí bylo opravdu hrozné chladno nevadilo nejhorší bylo ,že všechno bylo mokré.V místě ubytování byly jedny staré naftové kamna,která více smrděla než topila,ale protože jsme potřebovali sušit naše věci tak byly v jedné menší místnosti střídali jsme se u nich hlídali je přehazovali a obraceli oblečení,aby do rána trochu uschlo.Thalmannovci byli tvrdí chlapi a všechno vydrželi.

Počasí bylo hrozné bahno,drobný dešť, chladno.Druhý den jsme ve stodole na krají pole,kde jsme svačili,našli čisté větší igelitové pytle.Vyřízli jsme si díry pro hlavu a ruce a natáhli na sebe,ale sundat už to nešlo,museli jsme to rozříznout.Když nám dovezli svačinu dali nám láhev Rumu.Nebylo možno jak to dělit tak jsme to nalili do várnice s čajem, na každého vyšlo asi 0,5 dl,tak to bylo každý den.Ještě se nás zeptali kolik je kuřáku a po návratu na ubytování a k obědu dostali kuřáci cigarety a nekuřáci čokoládu ve stejné ceně.Já jako nekuřák jsem měl čokolády,ale jednou na mně nevyšla tak jsem si vzal cigarety,dodnes vím,že to byla značka CLEA.Krabičku jsem hodil do velké polní a zapoměl na to .Jak dlouho jsme tam byli si už nevzpomínám,ale při odjezdu se s námi loučilo půl vesnice,hlavně paní hostinská,která říkala, že takovou tržbu před vánocemi ještě neměla.Za pět měsíců,v březnu 75,jsme odjeli na Doupov na cvičení.Pro mě a některé další to bylo poslední před civilem.Jako průzkumáci jsme byli neustále na akcích,jídla bylo dost,ale kuřákům docházely cigarety.Ve velké polní jsem hledal suché ponožky a našel zapomenutou krabičku cigaret z brigády.Nebyly v nejlepším stavu,ale za této situace byly dobré.

V létě 1974 když byla ještě Pz četa ,od září už rota, jsme s oblibou napsali na rozvrh zaměstnání TOPOGRAFIE-Pohyb bez mapy-Okolí Chebu.Nejčastějí jsme chodili k přehradě Skalka.Vždy jsme to vzali kolem výstavby nového sídliště Skalka a zastavili se v jejích kantýně na Kofolu nebo na párek někdy na dobrou polévku.Jednou jsme tam vešli a už tam seděl nějaký podporučík s poddůstojníky.Byl to velitel motostřelecké roty s veliteli čet a družstev a byli na kontrole záložního prostoru roty.Oni byli více překvapení než my,podporučík začal okamžitě zjišťovat ze které jsme jednotky a že to nahlásí.Náš svobodník,budocí zeť mjr.Andrejse, to vzal na sebe a hned po návratu do kasáren ho informoval.Andrejs si nás svolal na učebnu a vynadal nám,že se necháme překvapit od nějakých bigošu a museli jsme učit jak dělá průzkum objektu.Asi za dva týdny měl mjr.Andrejs službu DVT a tento podporučík mu dělal pomocníka ,jestli to byla náhoda nevím,ale za celou si neopočinul.Na závěr službu mu mjr.Andrejs řekl,že pro příště jsou pro něj průzkumáci tabu.

Pěkné připomenutí kantýny pozemňáků,taky jsme tam s raketometkou občas prováděli taktiku.Gulášovka ,pivko--to byl hotel Pupp.Když jsem navštívil Cheb před čtyřmi lety,šel jsem kolem sídliště několikrát a vždy se mi nějak vlhčil jazyk-ty vzpomínky... jo a ti co bydlí v těch panelákách,kdyby věděli,že se nechá i na tyto místa vzpomínat s láskou a slintáním,jako na pobyt v ráji.

Naš útvar měl družbu s jedním vojenským útvarem z NDR.Někdy začátkem září1974 přijela delegace z německa do Chebu.Závěr celého setkání byl pro vojáky z povolání na VZK ,když se večer rozcházeli upadl mjr.Andrejs tak nešťastně,že musel být převezený do Chebské nemocnice kde pracovala jeho dcera.Na naší rotě sloužil svobodník,který s ní už dlouho chodil.Tak jsme to využili ,Andrejs byl v nemocnici svobodník se zeptal kdo chce vycházku u VP vyzvedl vycházkové knížky zašel za svou snoubenkou a ta napodobila dokonale písmo svého otce a napsala a podepsala vycházky.Tak se to provozovalo asi deset dní pak se blížil čas kdy bude Andrejs propuštěn domů a zájem o vycházky už nebyl tak velký.Nadále to provozoval jen ten svobodník.Jemu to bylo jedno,protože za dva týdny šel do civilu a i kdyby to prasklo tak by ho jeho budoucí tchán asi nepotrestal,protože ti dva měli do konce roku na VZK svatbu a přes okno nám poslali koláče a zákusky.Když se mjr.Andrejs trochu vyléčil a chodil o berlích přišel na bránu zatelefonoval na rotu muselo několik vojáku seběhnout dolů a vynést ho i s berlema do třetího patra na rotu.Tam to prošel všechny seřval rozdal jednotlivým četám v průměru čtyřicet dní NV ať se podělíme a znovu se nechal snést dolů.

Když už dva noví kurýři v půlce listopadu splnili všechny podmínky odjel jsem s ními vlakem do Karlových Varů.Ukazál jim cestu po které by přijeli na motorce a cestu od nádraží a jak se orientovat na divizi.Po návratu jsem nahlásil u mjr.Kohoutka,že od příštiho týdne už budou jezdit ti noví.Těsně před vánocemi přišel jednou večer DR,že se mám hlásit u DVT.Když jsem tam přišel bylo mi řečeno,že z divize přišel rozkaz atˇse kurýr tam ráno hlási.Jeden odjel domů na pohřeb a druhý leží nemocný na ošetřovně tak si vzpoměli na mě.DVT jsem nahlásil co potřebuji a ráno bylo vše připraveno,jenom mě zarazilo to,že na pověření bylo napsáno,že převezmu zásilku nejen pro náš útvar,ale i pro 4407 a pro útvar v Sokolově.Bylo mi řečeno,že tak to je domluveno.Na divizi byli kurýři asi ze všech útvaru divize.Postupně jsme chodili na tajnou spisovnu a přebírali zapečetěné zásilky a před odchodem telefonický nahlásili,že jsme vyjeli.V Sokolově jsem vystoupil u náčelníka železníčni stanice si nechal potvrdit na jízdní doklad přerušení jízdy.Před nádržím jsem potkal vojáka,který mě dovedl na útvar.Tam na tajné spisovně jsem předal zásilku a oni telefonicky informovali divizi.Stejné to bylo i u obou útvaru v Chebu.Celou cestu jsem jako vždy dokončil hlášením u mjr.Kohoutka kde jsem si postesknul,že doufám,že mi v jídelně dají suchý chleba už je odpoledne a já od večera nejedl.Mjr.Kohoutek okamžitě vydal proviantnímu náčelníkovi příkaz,aby mi byla vydána náhradní strava,kterou jsem vyzvednul v proviantním skladu.To bylo opravdu naposled kdy jsem jel jako kurýr.

Jak už jsem psal i když jsem už byl na Pz četě zůstala mi funkce kurýra.Kolega se kterým jsme střídali byl do konce roku odvelený do Tábora.Já musel počkat až příjdou noví.Nejdříve museli udělat přijímač,pak moto kurz,protože jsme přicházeli do styku s utajovanými dokumenty bylo třeba i vyjádření VKR.Při skoro poslední cestě došlo málem mimořádce.Bylo to v půlce listopadu když jsem šel na vlak pršelo se sněhem a foukal studený vítr.Stejné počasí bylo i v Karlových Varech z nádraží jsem šel po určené trase najednou ucýtil jak mě někdo chytil za kabát.Lekl jsem se otoči a natáhl samopal.Za přístřeškem na popelnice jsem uviděl brigadýrku a dva barety.Ozvala se výzva kdo jsem a kam jdu odpověděl jsem ,že kurýr se zvláštní mocí a převážím zásiilku na vyšší velitelství. Požádal jsem je ať pár kroků odstoupí a mají ruce od těla.Na popelnici jsem položi vojenskou knížku a pověření kurýra.Poručík, který vedl hlídku si to ověřil a řekl, že to je v pořádku a omluvil se a vysvětil proč k tomu došlo.Minulý den v Plzňi utekl voják se samopalem a na všechna nádraží bylo dáno upozornění.Hlídka odešla mi se ještě chvíli třásly nohy pak jsem za popelnicemi vybil a překontroloval zbraň a pokračoval na divizi,abych předal dokumenty.Po návratu do Chebu jsem podle předpisu dokončil služební cestu tj. odevzdat náboje ,jízdní doklad, na tajné spisovně doklady o odevzdáni zásilky na divizi a u mjr.Kohoutka pověření k cestě a předání dokumentů.Na závěr hlášení o průběhu cesty ,zmínil jsem o situaci která nastála. Když to mjr.Kohoutek uslyšel tak rozčílil zvedl telefon řekl několik hesel a během několika vteřin měl spojení s divizi a všechny je tam seřval ,co se mohlo stát.

Do několika dnů po pohřbu začalo prověřování zdravotního stavu řidičů u mně se zjistilo,že jsem mezi odvodem a nástupem k útvaru měl úraz na levém oku a po chirurgickém zákroku mi byly na toto oko předepsány brýle 0,5 dioptrie.V civilu to nevadilo,ale vojákům ano,proto jsem byl v rámci roty převelen na Pz četu.Podobně dopadli u roty dva řidiči,kteří jezdili s Gázy pro štáb a jeden řidič OT 65 od chemiků .Pozdějí jsem potkal ještě dva ,kteří byli se mnou v kurzu a jezdili jako motospojky u 1.msp a dopadli stejně.I když jsem byl na Pz četě ve skladu VP jsem měl v bedně ještě půl roku celé regulovčícké vybavení,pro případný BOPO i s jízdním rozkazem a určenými křižovatkami pro regulaci. Když jsem nastoupil na Pz četu i přes námitky zpravodajského náčelníka mjr.Andrejse jsem ještě asi dva měsíce jezdil vlakem jako kurýr na divizy do Karlových Varů.

Náš zesnulý kamárad bydlel asi 100km od Chebu.Na VČ byl malý autobus Robur,kterým odjela výbrana delgace na pohřeb.Byli v ní jeho kamarádi se kterými měl odcházet do civilu a několik důstojníku ze štábu.Jenom dva vystoupili a šli se seznámit se situaci ,ostatní museli čekat v autobusu a vystoupili těsně před zahájením obřadu hned po skončení museli zpět do autobusu.Byli vybrání pouze čtyři kteří se mohli setkat s rodinou a měli nařízeno co mohou říct.Veškeré vojenské pocty zajišťovali vojáci z místní posádky.Nabourána motorka byla přivezena a postavená před kino a řidiči se museli jít na ní podívat.Nevím jestli příčinou nehody byla nějaká zdravotní indispozice,ale hned po této události nastálo velké prověřování zdravotního stavu řidičů.

V září 1973 probíhala III.Letní spartakiáda spřatelených armád.Slavnostní zahájení bylo na Strahově.Při něm na plochu nejdříve vjel SKOT na kterém byl znak spartakiády a po bocích jelo šest motorek jako další přijely V3S na kterých byli trubači .Pak najížděly jednotlivé delegace vždy dva Gazy s vedením a Tatry se sportovci a celý tvar ze tří stran olemovalo asi sto vojenských regulovčíku.Do Prahy mělo odjet asi deset motorek,bylo to skoro celé moto družstvo VR všechno to byli ti kteří odcházeli koncem září do civilu.Já jako nejmladší jsem měl zůstat a přebrat všechny úkoly ,ale nakonec zůstal velitel družstva a já do Prahy jel.Kolona ve ,které byl Gaz s naším velitelém roty,V3S na které jsme měli naše věci a skupina motorek,která byla do potřebného počtu doplněná motospojkami od praporů.Po vlastní ose jsme odjeli do Mariánských Lázní a po spojení s další skupinou do Ostrova ,kde se motorky naložily na Tatry a jelo se do Prahy.Před stadionem na Strahově byl vytvořený autopark ubytováni jsme byli ve stanech na letišti Kbely a každý den nás vozili autobusy.Museli jsme sundat evidenční čísla ze všech vozidel,kde bylo vidět na motorce chrom muselo se zatřít stříbřenkou,rám světla musel být černý.Místo zadní levé stupačky byl namontován držák pro praporek. Motorky musely být v perfektním stavu.Z Tábora z podniku, který vyráběl autosvíčky nám naše svíčky podle potřeby opískovali nebo vyměnili.Přijeli i mechanici y Jawy a seřízovali zapalování a na konec jsme museli demontovat nádrže ,přijeli s cisternou benzín nám vyleli nádrže vypláchli a po namontování jsme dostali nový benzín.Všechno dopadlo dobře po zahájení na plochu stadionu seskočili výsadkáři ,jela se plochá dráha a motokros .Do Chebu jsme se vrátili ve středu ve tři hodiny v noci.Při příchodu na ložnici na nás čekal šok.Postel ,která patřila našemu veliteli ,byla čistě povlečená ležela tam regulovčícká přilba,vysoké bílé rukavice a regulační kolík.Bylo nám oznámeno,že náš kamárád v pondělí při návratu ze služební jízdy jako kurýr,měl nehodu a zahynul.Byla to opravdu jeho poslední jízda po návratu z Prahy jsem všechno převzal já a on měl odejít do civilu.Mělo to ještě pokračování,ale o tom až příště.

Na tu velmi smutnou a tragickou nehodu si pamatuji. Mimořádná událost byla velmi probírána včetně foto nehody.

V dubnu 1973 jsme byli překážkové dráze,která byla nad kasárnami Na Vízu.Najednou přijela Tatra 603 a z ní vystoupil generál velitel roty ppor.Stankovský mu podal hlášení a generál šel přímo ke mně ,byl jsem v části překážkové dráhy kde se hází granáty do zákopu.Když přišel ke mně tak jsem se mu představil on vzal z bedny tři granáty a podal mi je další tři si vzal on.První jsem přehodil ,generál zasáhl přední hranu zákopu můj druhý hod těsně před zákop ,generál čistý zákop na třetí hod jsme zasáhli zákop oba dva.Znovu mi podal ruku a řekl " U Sokolova to bylo horší".Od jeho řidiče jsme se dozvěděli,že to je velitel Pražské posádky generál Bunzák.Když byla v květnu 1975 v Moskvě vojenská přehlídka tak tam pochodovali veteráni ze státu ,které podílely na osvobození SSSR.Tento generál nesl bojovou zástavu Československého armádního sboru.

Velite 1. praporu mjr. Boldiš nám jednou předvedl jak se střílí. Vzal kulomet a vstoje bez opory sundaval jeden terč za druhým. Prostě frajer! Bylo to také roku 73 +/-. Vrátil se tehdy z Ruska. Přísný ale férový velitel.

Boldiše jsem zažil krátce ,než jsem byl převelený od 2.msr na velitelskou rotu.Vzpomínam si na situaci ,když si jeden voják na střelbách stěžoval že má špatný samopal a proto nesplnil cvičení.Mjr.Boldiš se zeptal kdo má ještě špatný samopal .Přhlasili se ještě čtyři .Mjr. Boldiš vzal první samopal a jednou rukou ve stoje vystřelil tři jednotlivé rány do terče s kruhy .Všechny byly v desítce .Vojáka kterému patřil samopal poslal poklusem k terči ,aby zalepil zásahy a vrátil se přískoky zpět.Pak se zeptal kdo je další na řadě už se nikdo nehlásil.

Do CHebu jsem přišel podzim 75 ,velitel 1.praporu už pplk. Boldiš byl to jeden z mála ,kterého jsem si velice vážil,férový a přísný ,který opravdu zvládal svoji funkci ,tak jak to má být,takových moc nebylo,měl přirozený respekt.Jednou při nástupu pluku ,že mám špinavý kanady byl jsem před tím v autoparku něco dělat neuznal moje výmluvy máte 3 dny NV -nedovolené vycházky to prakticky nebyl ,žádný trest jednou zase byl nástup pluku -kde je celé dílenské družstvo se ptal než jsem stačil něco říct vyběhl do 3.parta ,kde jsme měli pokoj a zbytek poloustrojených přihnal ven je to 45 roků a pomatuji to jako by to bylo nedávno.Potom někdy na jaře 76 nebo už přesně nevím odešel a přišel nový velitel npor. Vacek ,kdo ho pomatuje ,tak mi dá za pravdu pravý opak,takový šašek všem pro blázny ,ještě že tam byl mjr.Hodina náčelník štábu praporu to byl velice schopný ,ale přísný velitel ten to uváděl do spávných kolejí.To když jsem si vzpoměl na mjr.Hodinu ,tak ještě jedna příhoda jednou jsem se vracel z VOP -opuštaku už asi o půl noci deveták byl další blázen na útvaru mjr. Kučera ,kdo ho poznal nemusím ví ,kdo to byl u brány chaos mjr. Kučera tam měl udělany z provázků takový jako boxy a tam nás třídil a já jsem se dostal do boxu který šel do basy nevím pořádně proč do dnes to už je jedno ,ráno si pro mě přišel mjr. Hodina jeho slova byla -coz blbnul a to je vše.

Mjr.Kučeru jsem zažil jako velitele Velitelské roty kde jsem sloužil na Pz četě.Mjr.Kučera této rotě velel od podzimu 1973 do začátku září 1974 kdy se rota zrušila a nově z průzkumné a chemické čety vznikly roty s novými veliteli a mjr .Kučera zůstal jako velitel velitelské čety.Zážitku jak kasáren tak z cvičení mám mnoho . Jeden z nich. Mjr.Kučera slouži jako DVT a já jako dozorčí na rotě.Bylo to v létě a venkovní dveře byly otevřené ve tři hodiny v noc se najedou ozvalo kuku kuku a objevil se mjr.Kučera se samopalem,který sebral strážnemu když spal.

Zdravím Vás Chebáci. Mjr. Kučera umrel cca pred troma rokmi. Chodil poctivo na všetky stretávky , ktoré sme v Chebe organizovali. Bol veľmi vitálny a naraz ho to skosilo. Bohužiaľ rok čo rok nás Chebákov ubúda, či už bývalých veliteľov , alebo zaklaďákov, preto sa nám treba v Chebe stretávať. Budúci rok v máji určite zorganizujeme stretko v Chebe a stretnutie nám neprekazí žiaden covid, alebo nejaká vláda, lebo za rok , za dva sa už nebude v Chebe s kým stretnúť.

V roce 1977 jsem jako poručík, nastoupil na tankový prapor , jako velitel 1.tč, 3.tr, které velel por, Dušan Naď. Dušan mě zavedl na rotu, kde se poflakovala skupinka vojáků. Když mě představil, já řek lnějakou blbost a otočil se zádyk slyšel jsem, jak mi jeden z vojáků hodil za zády salám, každý víte ,jak se to dělalo. Byl to Mirek Krejčí, který mi dnes po 45 letech přál hezké proýití Velikonoce. Těčím se na setkání v květnu 2022 a povolávám všechny, kteří sloužili na tpr. v letech 1977 až 1984 a preji všem hodně zdraví a lásky. mjr.vv Šmakal Lubomŕ

Poručík Naď byl od nás z Aše, ani nevím, kde je mu konec?