ZVS ve vzpomínkách

V roku 1977 sme k tankovému praporu nastúpili traja noví poručíci, por. Jožko Lofler, ako technik praporu, por. Dostál , ako veliteľ 2.tr a ja, ako eliteľ čatz na 3.tr. Na prvom zimnom vyvedení, ktoré sa konalo na Doupove, nás v rámci poznávania miestnej krajny, poverili presunom tankov z tábora, meno si nepametám, na strelnicu Metikalov. Ako skúseného sprievodcu nám pridelili technika 1.tr por. Toníka Šperla. Celá kolona čítala 4 tanky 4 roch poručíkov a 4 roch vodičov tankov. Ostatní členovia osádok zostali v tábore. NŠ praporu, npor. Valtr, nám celkom presne popísal cestu, ktorá nebola dlhšia, než nejakých 10.km. Stále nám opakoval, že sa musíme dostať na prejazd číslo šesť, za ním sa dáme do ľava a narazíme na cestu priamo na strelnicu. Celý presun mal trvať nejakú hodinku, vzhľadom k zimným podmienkam a stavu tankových ciest. Tak sme hneď po obede vyrazili na zdanlivo príjemný výlet. Nad Doupovom vysela povestná mliečna hmla a tak náš horský vodca zablúdil hneď, ako sme vyrazili z parku techniky. Asi to bolo tým, že namiesto doľava vyrazil do prava. Po niekoľkých kilometroch sa nám, nováčkom podarilo Toníka cez vysielačky presvedčiť, že by sme to mali asi otočiť. Po otočení sme zastavili a urobili veliteľskú poradu, na ktorej sme našeho vodcu presvedčili aby to skutočne otočil. Vyrazili sme čo najrýchlejšie do hustej hmly a aj nám začiatočníkom bolo asi po hodine divokej jazdy Doupovským cvičišťom jasné, že Toník vôbec netuší, kde sa nacházame. Opeť sme zastavili, dali hlavy dohromady( štyria poručíci, to už je nejaký potenciál) a snžili sa zistiť, kde vôbec sme. Pre jednoduchosť presunu sme si nevzali žiadnu mapu. Toník nám neurčito ukazoval do hmly a tvrdil, že tam niekde je prechod čislo šesť. Po ďalšej asi pol hodine sme narazili na asfaltku, Toník nám do vysielačky povedal, že už za chvíľu sme tam a vyda sa kopírovať asfaltku až sme dorazili k zrúcaninám mesta Doupova, zastali sme a vtom nás dohonil npor. Valtr, ktorý už dve hodiny jazdil od prechodu č. 6 po Doupov, aby nás našiel. Mali sme sa otočiť o 180 stupňov, ísť pori asfaltke a naraziť na prechod, po prejdení cesty sme mali asi po pedesiatych metroch odbočiť do ľava a naraziť na hľadanú cestu. Všetko prebiehalo podľa pokynov NŠ, až na to, že Toník miesto doľava odbočil do prava. My sme mysleli, že pozná nejakú skratku, tak sme išli veselo za ním, až sme došli zase k Doupovu, kde nás už opeť čakal NŠ. Znovu nás otočil vysvetlil cestu a vyrazil na prechod č.6. Ke´D sme tam dorazili my bola už tma . Už po niekoľkýkrát nám všetkým NŠ vysvetlil cestu, my sme nasadli a vyrazili. Skutočne, asi po pedesiatych metroch bola odbočka tankovej cesty, ale tonda pokračoval veselo ďalej rovno. Zrejme si vypol aj vysielačku, pretože sme ho nemohli zastaviť. Tak až po dlhšom čase zastal, opeť rituál porady a Toník nám oznámil, že už vie, kde sme a aby sme išli za ním. Teraz skutočne odbočil do ľava a po asi dvesto metroch sme všetci zapadli v bahne. Po rôznych pokusoch o vytiahnutie tankov sme museli zobrať sekery, píly a isť do tmy a hmly hladť stromy, odpíliť ich a pomocou nich sa vyprostiť. Trvalo nám to niekoľko hodín a všetci sme boli od hlavy až k pate od bahna. Až po tomto martiriu sme zbavili Toníka velenia, vrátili se na prechod č.6, kde nás čakal npor. Valtr , ktorý nám dal ako veliteľa kolony vojaka zakladnej služby, ktorý nás behom desiatich minút dostal na tankovú strelnicu n Metikalove. Do tábora sme prišli akurát na raňajky a stali sa terčom oprávneného posmechu. Tak skončila naša prvá poznávacia tanková jazda Doupovom.

Už som to tu opísal, ako sme strávili v Chebe noc pred odhalením pamätnej tabule. Pri tej krátkej noci a veľa alkoholu, sa mi spomienky oživovali lepšie , ako keď ich sám len tak z ničoho lovím v pamäti.
Stretnutie s kolegom Smrekom i keď služobne o rok mladším, bolo na spomienky veľmi bohaté. Jeho slová: zažil som na vojne všeličo, ale čo si povystrájal ty s kolegom Krojcrom, to je neuveriteľné. Vy dvaja ste boli výkvet vo vymýšľaní blbostí a prúserov , ale dodnes mi je záhadou , ako Vám to všetko v pohode prešlo. Tu je jedná príhoda, ktorú sa mi po 32 rokov v tú noc pred odhalením tabule snažil pripomenúť kolega Smrek.
Príbeh sa odohral začiatkom jari 1979 .Vraj som celý vychechtaný dorazil do kina, že mám dobrý nápad, nakoľko nejakému mladému od nás z Oravy ukradli plynovú masku a on ma z toho prúser. Vraj keď mu ju donesiem, tak mi zaraz dá peniaze na fľašu pálenky, nakoľko výkoňák mu chce dať novú masku , ale za 500 Kčs a toľko peňazí on nemá. Ja som masku nemal, tak som ju chcel zobrať od Smreka , alebo Krojcra. Kolega Krojcr okamžite reagoval a povedal, donesiem ti šéfovu / čiže mjr. Mojžiša / masku a on nech sa stará. Tak sa aj stalo a Krojcr zobral z kancelárie IKVČ mjr. Mojžišovi plynovú masku, ktorú som ja odniesol mladému a z inkasoval za ňu 100 Kčs, ktoré sme v ten večer išli utratiť do miestnych výčapných podnikov. Asi za mesiac po tom dorazil do kina nešťastný mjr. Mojžiš , s tým,že mu nejaký debil na štábe z kancelárie ukradol masku a či mu nevieme zohnať novú plynovú masku. Krojcr opäť rýchlo zareagoval a povedal mjr. Mojžišovi, že to nie je problém a masku mu na druhý deň donesie, čo sa aj stalo a mjr. Mojžiš nás pochválil , akých ma schopných vojakov.
Asi za ďalší mesiac v jedno poobede , si vojak Smrek zabíjal nudu spokojným pochrapkávaním v kine na stoličkách, keď sa zrazu v kine rozvalili dvere a v nich sa zjavil maximálne nasratý mjr. Mojžiš a zreval: kde sú tí dvaja, ja ich prorazím, ja ich naozaj prorazím. Čo sa stalo, spýtal sa Smrek mjr. Mojžiša. Predstav si Smreku, dnes nám z divízie pískli na štábe chemický poplach a všetci sme museli vybehnúť na chodbu a nasadiť si plynovú masku, no a všetci mali masky lícnice, ktoré sa vtom čase na vojne používali, len já jsem tam stál jako vúl ,..jako vúl s maskou s tým dlhým chobotom, ktorá sa používala niekedy v pädesiatich rokoch. Chemik z divízie ma zdrbal ,ako malého chlapca,... ja ich naozaj prorazím. Keď nám to dvom Smrek večer oznamoval, čo nás čaká na druhý deň, že bude pojeb od šéfa, my sme si z toho nič nerobili , ale naopak podgurážení alkoholom z vychádzky , sme išli so strašným rehotom spať.
Niečo sa mi po tých 32 rokov , okolo tej masky niekde v diaľke pripomínalo, ale ozaj len pripomínalo. Po odhalení tej pamätnej tabule sme spolu ja , Smrek a ppluk. Mojžiš sedeli a spomínali na bujarú vojenskú minulosť a ja som sa ppluk. Mojžiša opýtal, že či ten príbeh s tou maskou je pravda, lebo sa mi to nejako nepozdávalo, myslel som si že Smrek to zveličuje. Ppluk. Mojžiš okamžite zareagoval a opakoval slová z pred tridsiatich rokov. Ja keby som Vás bol vtedy našiel v kine, tak by som Vás bol naozaj prerazil,.. ja som tam na tej chodbe fakt stál jako vúl, -ha,ha,ha.... zaznelo z naších hrdiel aj po tridsiatich rokoch.
Pekné spomienky fakt,- vďaka pán Mojžíš, boli ste veľmi dobrý veliteľ -- v tom je aj vysvetlenie Smrekovej záhady, že prečo nám tie všetky prúsery na vojne tak ľahko prešli.

Dost se toho tady napsalo o šikaně a hlavně o šikaně na tankovém praporu. Dovolte mi tedy krátké zamyšlení na toto téma.
Říká se, a já tomu věřím, že šikana existovala a existuje v různých formách od školky až po civilní pracoviště, ale při výkonu vojenské služby se projevuje v té nejhrubší formě. Všichni víme, že existovala tzv. mazácká, nebo lampasácká vojna. Při mém příchodu na tankový prapor tam vládla podle mne mírná mazácká vojna, kterou dělali hlavně střelci tanků, kteří si coby nabiječi, užili nejvíc šikany. Tankový prapor byl mimo hlavní kasárna a tak mohl byť pohyb lampasákov, hlavně v mimopracovní době dobře monitorovaný a tak nešlo vojíny v jejich hrátkách překvapit. Na tankovém praporu bxlo nejhorší to, že všechny ty sahary a další pokyny mazáků plnil jenom nabíječ a musel obsloužit další tři členy osádky.
Vzpomenu jeden případ, který byl z mého hlediska nejhorší a který jsem velice těžko přežíval.
Na jaře 1984 byl pluk vyvedený na Doupově a po třech týdnech absolvoval třídenní plukovní cvičení, které začínalo nástupem pluku v 6 hodin ráno.
Večer před tím, zrovna, když jsem měl poradu s veliteli rot, přivedl mi mjr. Chvojka dva nabíječe z 3.tr., které velel por. Širůček, že se mu přišli stěžovat, že jsou na rotě šikanováni. Vojáky jsem posadil do předsíně a pokračoval v poradě, která po půl hodině skončila. Vojáci v předsíni nebyli, nebyli ani na večerní kontrole počtů a ani na večerce. Vydal jsem příkaz vojáky najít za každou cenu, můj ZVP kpt. Pala vzal UAZ a projížděl do nedaleké vesnice, zda neutekli. Vojáci se do rána nenašli a tak jsme nastoupili na nástup před plukovním cvičením. Měl jsem na výběr, zahlásit, že vojáci chybí a snížit hodnocení cvičení hned na začátku, nebo to zatlouc a vojáky dál hledat. Zvolil jsem druhou variantu a připravil si několik bezesných nocí. Po zahájení cvičení jsme z technikou vyrazili do terénu a mně zůstal jen ZVP, aby vojáky hledal. Poslal jsem ho naspátek do tábora, zda tam nezůstali, vše bylo marné. Nejhorší chvíle jsem zažíval, když mně velitel pluku zavolal na svou pozorovatelnu, z které jsem měl své jednotky řídit. Na pozorovatelně byl kromě velitele pluku taky velitel divize a ruský plukovník, poradce velitele armády. Cvičení probíhalo v zimě, teploty se pohybovali pod bodem mrazu a já jsem s každým telefonem, který bral velitel divize, čekal správu, že našli dva zmrzlé vojáky. Ani navím kolik času jsem takhle na pozorovatelne strávil, zachránilo mně další pokračování cvičení. Do konce cvičení se vojáci nenašli a tak jsme se bez nich vrátili do posádky. Hned po uložení zbraní a techniky jsem velitele roty vyzval, aby se autem vydal na Doupov a vojáky našel. Nakonec je našel NŠ praporu kpt. Novák v táboře, který jsme opustili, kam nastoupil jiný pluk a oni topili v zemljankách a čistili cizím vojákům kanady a za to dostali najíst. Vlastně konali činnost, na kterou si původně ztežovali jako na šikanu.

Tak jak jsem avizoval po 18.květnu zkusím touto cestou publikovat jednotlivé části knížky "Zelené epizody" .Tak dopředu uvádím názvy a rozsah jednotlivých epizod.Jde o rozsahem nevelkou knížku amatérského autora (cca 60-70 stran textu-dle tiskařské úpravy), která obsahuje 12 krátkých epizod ze života vojáků vojenské posádky Cheb, v počátku 70. let minulého století.
Volným způsobem ve stylu vzpomínek. jsou zde popsány příběhy, které dokreslují pohled na život vojáků v kasárnách v Chebu, i některé vazby na podniky a civilní obyvatelstvo města.
Vojsko bylo dlouhou dobu součástí života města Chebu.
Humorným zaměřením epizod chce autor přiblížit atmosféru tehdejší doby ve vojenském prostředí.

Úvodem 3
epizody
1. Cesta tam 5
2. S rudou zástavou 8
3. Dvě písmena 15
4. Prověrky 20
5. Pěšky jako na vozidle 29
6. Člověk vždycky na prvním místě 34
7. Výstavba střelnice 40
8. Nedělní ráno 45
9. Politické školení 48
10. Jablko poznání 52
11. Jednota armády a lidu 58
12. Vždy připraven 61
Závěrem 65

Prajem pekný deň pán Brož ako sa dostanem k tejto publikácii strašne ma to zaujíma ďakujem
Guzmický

Dobrý den, snažil jsem se hned odpovědět,ale asi jsem zadal špatný kontrolní kód a na stránky jsem se dostal až teď.Tak se omlouvám. Zatím mám ty epizodky pouze v elektronické podobě. Snažim se je vydat písemně, ale je to drahé.Možná se mi to podaří s pomocí příspěvku města, nebo nějakého sponzora, ale víte jaká je situace. Snad to technicky projde na těchto stránkách,zkusím po 18.5. nějakou epizodu a uvidím.Díky za zájem i za připomínky od zkušenějších, nejsem spisovatel, psal jsem to z pohlednu vojáka
v.z.s., jména vojáků a důstojníků jsou pochopitelně v ději pozměněna.
Mějte se pěkně M.Brož

Zdravím všechny "Thälmannovce". Díky M.Mojžíšovi jsem se dozvěděl adresu těchto stránek. Za letošních mrazivých zimních večerů jsem sepsal drobnou sbírku 12 humorných epizod z prostředí chebského útvaru . Pokud to půjde, začnu je postupně publikovat ke dni odhalení pamětní desky prostřednictvím těchto stránek a pokud se mi podaří sehnat nějakou korunu, možná i tiskem. Obsah teď konzultuji s M.Mojžíšem. Mějte se všichni co nejlíp.
M. Brož, 3.mspr "Vízo" a VR 1971-73.

Velké díky všem kteří se zasazují o umístnění pamětní desky v místech kde stávala chebská kasárna , kde jsem v lé tech 1964- 1966 prožil svá vojenská léta. Sám se asi odhalení pamětní desky nezůčastním k vůli zdravotnímu stavu, ale bude jistě dost těch kteří na těchto stránkách o této akci napíší a vloží fotografie. Snad to napodruhé skončí úspěchem. Všechny kdo se této akce zůčastní zdraví Pavel.

Chtěl,bych poděkovat všem,kteří se zasloužili o to co proběhne toho 18.5.2012.Jste opravdu borci a přeji si, aby účast byla co největší.Ještě jednou díky.

Dovolte mi vstoupit! Tady velitel 3. čety,4.střelecké roty, 65. morostřeleckého pluku Karla Havlíčka Borovského, četař Podpěra. V roce 1960 jsem byl velitelem vozu při přesunu do Činova. Jako záklaďákovi mě přidělili tu nejhorší šunku V3S od pluku. Ještě před Loktem jsme opravovali třikrát, vypadli z kolony a hrozila basa. Pluk objížděl Karlovy Vary oklikou. My, jediné auto, jsme je projeli oproti zákazu v naději, že to nepraskne. Prasklo! Nějaký snaživý policajt si pečlivě zapsal SPZ. Kdosi z mužstva na korbě měl totiž zastrčeno 1/2 metru točeného salámu do kalhot, mával s ním a pokřikoval na ženy, jak stálo v tom hlášení. Když jsem stál v pozoru před velitelem pluku pplk Srnkou v jeho kanceláři, všimnul jsem si, že mu cukají koutky úst. Taky z toho měl srandu. Zavřeli mě až později.

Nástup do stráže a kontrola dévéťákem probíhala na nádvoří na "horní bráně".
Stráže z jiných kasáren se tam musely pěšky nebo náklaďákem dostavit!
Jednou se stalo,že strážní oddíl,z kasáren J.Fučíka nějaký německý turista při přesunu pěšky na "horní bránu" přes chebské náměstí vyfotil!Snímek,na kterém byla skupina vojáků nedbale ustrujených,pochodující bez kázně,se zbraněma nedbale přes ramena,vyšel v německém časopise.Nápis - přesun jednotky československých vojáků.
Reakce - kontráši lítali jako bez rozumu.Oddíl byl následující den komletně v base!

Sám jsem vídal v těchto létech patrolu která se táhla přez město na bojové rozdílení na horní bránu, vypadalo to jako přesun cizinecké legie přez poušť.

Mirko Hargaš poslal peknú spomienkovú fotografiu na prísahu, ktorá mi pripomenula jednu úsmevnú príhodu. Výzdobu a ozvučenie tribúny na prísahu sme mali na starosti my z politickej skupiny . Neviem, alebo si už nepamätám, kto zabezpečoval postavenie tribúny, len si pamätám ,že hlavný premietač Vojto Panáček mi zavolal do dieľne, aby som prišiel do kina, lebo tribúnu už postavili a mi to ideme dokončiť. Zobrali sme vozík, na ktorý sme naložili zosilnovače, predlžovačky, mikrofóny , súkno , štátny znak , proste všetky veci potrebné na vyzdobenie a ozvučenie a odviezli sme to k tribúne , ktorá bola postavená v meste pod tretím práporom. Všetci ,čiže ja, Vojto a j traja aranžéri sme sa dali do práce, keď v tom Vojto zistil, že sme zabudli pri kine štafle. Ivane skoč po štafle , sú tam obalené o kino. Ja, aj keď vtom čase som nepoznal nejakú bariéru medzi jazykom Slovenským a jazykom Českým , som nevedel čo sú to štafle. Nechcel som sa hlúpo Vojtu opýtať, že čo sú štafle, pošiel som na útvar v domienke, že niečo nájdem obalené o kino. Prišiel som ku kinu a nič zvláštneho som tam nezbadal, tak som sa vrátil naspäť do mesta k tribúne , kde som vyhlásil, že žiadne štafle som nevidel. Vojto zahundral, niečo popod nos, že kým ja som bol po tie štafle , tak oni si aj tak poradili. To má potešilo, že už nebudem musieť druhý raz ísť po tie štafle a dal som sa do práce. Po dokončení a ozvučení celej tribúny sme zbalili zosilňovače, mikrofóny ,predlžovačky a ešte nejaké drobnosti, ktoré sme tam nemohli nechať nestrážene cez noc a celá partia na čele s Vojtom sme sa vracali na útvar. Keď sme boli asi už pár metrov od kina ,zrazu ma Vojto chytil za ruku ,ukázal o kino opretý rebrík a povedal: Ivane čo si bol slepý , veď tie štafle sú opreté o kino tak , ako som ich nechal. V tom mi došlo čo sú to štafle, že je to v Slovenčine rebrík, ale nedal som to na sebe poznať, ale som duchaplne povedal. To nie možné Vojto , tu nič nebolo, to musel niekto z vojakov zobrať tie štafle ,asi ich potreboval a potom ich tu vrátil. No to je dobré , že ten zasranej bigoš ich vrátil , ináč neviem kdeby som ich našiel. To zase by sa Mojžiš rozčúlil, že by musel kúpiť nové štafle.
Od tých čias , vždy keď vidím dvojitý rebrík , tak si s úsmevom spomeniem, že to nie je rebrík , ale štafle. Aj doma som naučil manželku, že ten dvojitý maliarský rebrík má názov štafle.

Rok 82-84 starší operator 3PT. četa matně si vzpomínám na spolubojovníci Balog , Vacho, Trenda, Břunděl, Fabian, Pančík, kdo si vzpomenete napište.

I dyž jsi mi neodpověděl na mé otázky,přeji Ti hodně dalších pěkný příspěvků,které se opravdu hezky čtou a jsou zpestřením této rubriky.Měj se hezky a ať se Ti daří.Já jsem toho za 2roky vojny prožil mnoho a určitě se v budoucnu o to podělím s Váma.

Viem , že teraz by sme mali skôr opisovať príhody, ktoré sa viažu k vianočným sviatkom, ale keď , že mám veľmi rád kontrasty, / vojna bola tiež plná kontrastov / tak si pripomeniem iné sviatky, sviatky prvomájové. Oslava prvého mája bola v tých dávnejších rokov veľmi veľká slávnosť, tie dnešné oslavy nemajú z tých bývalých honostných osláv ani len minimálny náznak. V slávnostnom sprievode mestom Cheb nesmel chýbať aj náš útvar, ktorý okrem vyzdobených alegorických vozov bol vyzbrojený aj veľkým množstvom transparentov a trikolorovými mávatkami. Výrobu transparentov / tie veľké nápisy o sviatku práce a rôznych priateľstvách/ podľa pokynov z hora ,mali na starosti naši aranžéri z politickej skupiny, ktorým šéfoval môj spolubojovník aranžér Peťo Krojcer. Tejto výroby som sa musel zúčastniť aj ja. Vymaľované transparenty boli jednoručné a dvojručné , to znamená , že ich niesol jeden , alebo dvaja vojaci. Celá výroba uvedeného propagačného materiálu trvala , tak asi 2 týždne. Hotové transparenty sa pripravili v kinosále a posledný deň pred prvým májom ich prišiel z kontrolovať Peťo Guzmický.

Množstvá a aj nápisy , všetko bolo v poriadku, len sa mu nepozdávali rúčky /držiaky / na transparentoch. Chlapci -, jeho obľúbené oslovenie nás ,- nejako to pekne nevyzerá . Transparenty sú pekné vymaľované, ale tie drevené nezafarbené držiaky , na ktorých sú tie transparenty, sa k tomu nehodia. Musíš s tým Peťo / myslel kolegu Krojcera / niečo urobiť, nejako to namaľovať , podľa mňa najlepšie na bielo. Krojcer zobral biely Latex , premaľoval jeden držiak a všetci sme sa zhodli, že to bude dobré. Lenže Krojcer vyhlásil, že nemá biely Latex v dostatočnom množstve , takže musí isť do mesta dokúpiť nejaké dve, tri plechovnice. Do mesta sme pošli s Krojcerom spolu a po zakúpeni asi troch plecháčov Latexu sme sa pošli posilniť do nejakého výčapného podniku. Ten výčapný podnik , bol vlastne ten začiatok toho o čom sa tu snažím napísať. Samozrejme , ako to spomína aj Ander z Košíc, že v karčme kurevský uteká rýchlo čas, tak aj nám ten čas nejako hrozne rýchlo ušiel a ani sme sa nenazdali a už nás vyháňali z podniku, že vraj je záverečná. Na útvar do kina sme sa dotiahli asi tak okolo polnoci ,kde nás už nikto z ostatných aranžérov nečakal a tak posilňovaný ešte nejakým doneseným alkoholom sme sa pustili my dvaja do maľovania tých nepekných držiakov. S maľovaním sme skončili niekedy nad ránom a unavení od práce a alkoholu sme ostali spať v kine na sedačkách. Ráno prvého mája , asi niekedy okolo pol siedmej si to prišiel Peťo Guzmický opäť skontrolovať a samozrejme, že nás aj pochválil , keď uvidel, že sme tie rúčky vymaľovali pekne na bielo. Pochvala trvala len do toho času, kým nechytil jeden z tých transparentov do ruky. Zamrzol mu úsmev a aj nám , keď zistil, že má celé ruky biele od toho Latexu ,nakoľko ten Latex nestihol za tých pár hodín zaschnúť. To je chlapci prúser, vy ste to kedy natierali ?? - pozrel na nás skúmavým okom – hneď aj pochopil, že ten nákup toho Latexu v tom meste sme asi nejako pretiahli, -čo budeme robiť? Mňa napadla spásonostná myšlienka, skúsme to natrieť ešte raz a to bielou acetonovou farbou , veď tá schne okamžite, možno, že to prekryje. Skúsili sme to a naozaj po niekoľkých minútach to celkom dobre zaschlo a zdalo sa , že to bude v poriadku, minimálne omnoho lepšie , ako natreté len tým Latexom. Všetci sme okamžite nabehli a začali tie držiaky premaľovávať bielou acetónkou. Stihli sme to len tak, tak ....Po skončení sprievodu a príchodu vojakov na útvar nám všetci nosiči transparentov nadávali, / ešte šťastie, že to niesli bažanti /, lebo ich ruky boli úplne biele. Nepomohla ani ta acetónova farba, ktorá zdanlivo okamžite zaschla , ale po čase sa všetká vrchná acetónka zlúpila a bolo to ešte horšie , ako keby sme to boli nechali tak. Bol z toho malý poprask , ale nakoniec to všetko dobre dopadlo. Dokonca niekto z vyšších dôstojníkov útvaru povedal , že ešte nikdy na prvého mája neniesli vojaci transparenty v bielych rukavičkách. Takže , čo k tomu povedať ? .... Peto Guzmický , pamätáš si to ?

Emil Brisuda nastúpil do útvaru v Chebe v r. 1959 a končil v r. 1961, ale nadsluhoval pár mesiacov kvôli nepokojom v Nemecku, Berlíne.
Mal veľmi pekné spomienky na svojich kamarátov z vojny. Rozprával nám, ako si sľubovali si, že sa budú stretávať, ale nikdy sa to nestalo. Taký je život.....

Hladám spolužiakov a kamarátov z VŠJŽ Bratislava,s ktorýma som prežil prekrásne roký od roku 1962 až 65.Len veľká škoda,že ako sme sa rozišli do rôznych učilíšť sme stratili na seba kontakt.Bol by som rád,keby sa niektorý stýchto kamarátov ozval.Nech sa ozvú tý ktorý boli v 3A rote,1čate,pod velením mjr Šturca.Prosím o zaslamie kontaktu na adresu:Miroslav Dúbravský ul.Kozmonautov 21 Brezno 97701 ,alebo mailom:dubravsky28@gmail.com,alebo telefonom na čislo:0907875643.
Čate kamoši.......

Pozdravujem ťa Janko. Minulý týždeň som bol mimo Slovenska , ale v stredu a v piatok som sa telef. zhováral s ppluk. Mojžišom , s Chebskou radnicou a najnovšie správy su také : Už som spomínal , že všetko ohľadom pamätnej tabuľe je schválené mestom a aj majiteľom nákupného strediska./ vzhľad tabule a nápis na tabuľi./ Minulý týždeň sa mestskí architekti , ktorí boli na tvare miesta, kde sa ma osadiť tabuľa, rozhodli, že tabuľu nie je dobré osadiť na tom mieste , ako navrhol ppluk. Mojžiš , ale inam a osadiť ju treba aspon v dvojmetrovej výške. Bol to len ich návrh a nie všetkých , takže v stredu sa stretnú na tvare miesta všetky zainteresované strany ,počnúc ppluk. Mojžišom, majiteľom obchodného strediska a končiac zástupcom z mestskej radnice. Na tomto stretnutí sa ma uzavrieť a dohodnúť presné miesto a osadenia pam. tabule a taktiež navrhnúť termín odhalenia pam. tabuľe, ktorý sa prebežne presúva z toho pôvodného / prvý , alebo druhý týžden řijna / na koniec mesiaca říjen. Dúfam, že tento týždeň , už budeme poznať ten osudový dátum a Ľudek ho už konečne napíše na tieto stránky. Podľa vyjadrenia radnice chcú jednoznačne tabulu odhaliť v řijnu. Takže ešte trošku trpezlivosti ......... ja sa veľmi na to stretnutie teším a želám si aby sa nás , bývalých Chebských bojovníkov v Chebe stretlo čím najviac.
Z mien , ktoré spomínaš sa mi vynára len kpt. Bareš, tie ostatné sa mi nejak vymazali. Končím so slovami - do stretnutia v Chebe.