ZVS ve vzpomínkách

V neděli po studené večeři, kterou jako obvykle byla konzerva rybiček v tomatě, se vydal vojín Žiga poprvé na řádnou vycházku. Tentokrát směrem k bytu Růženky. Šel velmi svižně. Nebylo to však z důvodu touhy po Růžence, po svatbě, nebo po seznámení s jejími rodiči. Příčinou jeho rychlé chůze byly rybičky snězené k večeři. Konzervě asi neprospělo uložení v horké kotelně.
Rybičky v něm jakoby ožily a plavaly stále rychleji a rychleji v jeho těle směrem dolů a ven. Začal se cítit nejistě, bylo to skoro k nevydržení a mezi domy nebylo místo kam si odskočit.
Vyvrcholení přišlo ve chvíli, kdy mu po zazvonění otevřel dveře bytu Růženčin otec. Beze slova jej odstrčil a se znalostí prostředí vběhl na záchod. A to opravdu na poslední chvíli. Otci vyskočil z leknutí opar a po vzpamatování si došel do kuchyně pro pohrabáč. Odhodlaně očekával drzého návštěvníka u dveří záchodu. S vojáky posádky měl totiž své zkušenosti. Při noční službě se mu často motali opilí na nádraží mezi výhybkami a při loňském maškarním plese zahrádkářů v sále Svoboda, na který přišel v masce kedlubny, ho dokonce obtěžoval jeden z vojáků v domnění, že je opačného pohlaví.
„Růženku,“ ozvalo se za chvíli prosebně ze záchodu. „To máte velké štěstí,“ odpověděl otec a šel pro dceru. Růženka pak vše rodičům ohledně jejich vztahu vysvětlila.
Ti měli velkou radost z toho, že tři vnoučata budou mít konečně nějakého tátu. Nyní všichni seděli pospolu u kuchyňského stolu, děti si vyděšeně prohlížely vojáka a dospělí popíjeli víno. Jenom rozhovor vázl. Velmi důležité bylo, že na otázku rodičů, zda si chce jejich dceru vzít, odpověděl vojín Žiga „Hm.“
Málomluvný Žiga se překonal, když později informoval politruka Samuela o výsledku návštěvy nesouvislými slovy “Bolo dobre, skoro som sa posral, ale svatba bude čoskoro.“ Politruka sice toto slovní spojení zarazilo, ale raději se víc nevyptával. Uložený úkol byl vojákem splněn a od Žigy by stejně podrobnější a srozumitelnější informací nedostal.
Ten stejně stručným způsobem zanedlouho odpověděl i na dotaz státního úředníka, zda si bere dobrovolně za manželku Růženku. Ostatně to slůvko, tvořené dvěma písmeny, již známe.

Vojáci obohacovali večerní společenský život města Chebu i různými nelegálními cestami. Díry v plotě kasáren a nedůsledná strážní služba umožňovaly i nepovolené vycházky odvážnějších neukázněných vojáků do města. Faktem je, že tito dočasní obyvatelé města nenavštěvovali koncerty, divadlo či kina, ale šli do hospod, za děvčaty, nebo za obojím.
S těmito cíli vycházel bez povolení jedenkrát měsíčně i málomluvný vojín Žiga. Musel použít této nelegální cesty, neboť neměl šanci k udělení řádné vycházky. Bylo tomu proto, že jednak nemohl opustit své strategické stanoviště v kotelně útvaru, jednak proto, že mu vycházku nechtěl nikdo napsat. Hrozilo totiž nebezpečí, že udělá průšvih na veřejnosti. Měl prudkou povahu, neměl schopnost komunikovat, česky ani slovensky moc neuměl, hygienickými návyky neoplýval a prakticky na vše odpovídal jen zamručením „hm“. A tak chodil ven načerno, o čemž věděli na útvaru všichni. A pokud se venku nepopral, tak mu to velitelé tolerovali. Jeho cesta vždy vedla do nedaleké hospody „U koule“. Tato hospoda, v Chebu tehdy vyhlášená, se stala i mezníkem v jeho životě.
Osudného dne sem přišla popít se svými známými pivními povaleči a nejen to, slečna Růženka. Živili ji rodiče, zaměstnanci ČSD, doma měla dvě malé děti s různým otci, o které se ovšem většinou také starali její rodiče. Toho dne zdarma konzumovala různý alkohol podle objednávky druhých a její veselost postupně přecházela v opilost. Chtiví spolupijáci si mysleli, že si s ní s přibývající opilostí užijí. Ona však zvolila za téma hovoru osobní problémy, což je otrávilo natolik, že se postupně vytratili od tohoto stolu jinam.
K uvolněnému stolu přisedl vojín Žiga. Růženka se chopila příležitosti a okamžitě na něj přenesla slovní vodopád svých životních trampot. Žiga vůbec nechápal o co v životě Růženky jde, přihlouple se usmíval a jeho přitakávání slůvkem „hm“ se jí velmi líbilo. Požádala proto tuto spřízněnou duši o doprovod domů a později i do bytu.
Tak se stalo, že se Žiga z bytu vytratil až před návratem jejích rodičů z noční směny. Stačil si ještě povšimnout dvou plných dětských postýlek ve vedlejším pokoji. Další dva měsíce Růženku ve zmíněné hospodě nepotkal a ani se mu po ní nijak nestýskalo.
Situace však dostala pro Žigu nepříjemný spád. Veliteli útvaru přišel dopis, ve kterém si slečna Růženka důrazně stěžovala na chování neznámého vojína, který ji přivedl do jiného stavu a dále ji už nevyhledal. Potíž byla v tom, že jediné, co si pamatovala, byla špinavá uniforma od popela, málomluvnost tohoto budoucího otce-vojáka a slůvko „hm“, které jako jediné při jejich styku používal.
Velitel si z dopisu nedělal hlavu a předal jej k vyřízení politrukovi Samuelovi. Ostatně zabývat se lidmi byla jeho jediná starost. Ten při identifikaci tohoto vojáka nezaváhal ani minutu. Nechal si budoucího otce Žigu předvést. Promluvil k němu velmi stručně a jasně. “Když už jste udělal té soudružce a sobě to potěšení, tak se teď zachováte jako chlap a půjdete požádat její rodiče o její ruku a o co nejrychlejší svatbu !“ Další diskuse s vojínem Žigou stejně neměla smysl.

P. Brož, ospravedlňujem sa, ale požičal som si nadpis od Vás. Dlho som nečítal žiadny nový príspevok, tak sa pokúsim niečo napísať.
Každý z nás si pametá svoju prvú cestu do Chebu a pre každého to je určite nezabudnutelný zážitok.
Nás vyradili v roku 1977 na VVŠPVLS vo Vyškove ako poručíkov a na kinosále nám prečítali miesta zaradenia k útvarom. V rámci federatívnej republiky bola večšina slovákov zaradená k útvarom v čechách, a češi k útvarom na slovensku. Tak som sa dozvedel o mieste určenia 20. msd Karlove Vary. Po mesačnej dovolenke som sa vypravil do Karlových Varů a dúfal, že v tomto peknom meste zostanem služobne zaradený. V nočnom rýchliku z Prahy do Varov sa nás stretlo niekoľko novopečených poručíkov, aj z iných vojenských škol. Do Varov sme sa dostali niečo po pol noci a na stanici nás čakala všetkým dobre známa Praga V3S, ktorá nás odviezla do kasární vo Dvoroch, kde sme strávili prvú noc. Na druhý deň sme sa všetci zhromaždili v budove velitelstva divízie, kde nám bolo upresnené miesto útvaru, ku ktorému sme pridelení. Vtedy som prvý krát počul meno Cheb a nemal som vobec predstavu, kde to je. Potom nám boli predstavení velitelia útvarov a ja som zase prvý krát videl pplk. Nakládala. Ten si nás po privítaní velitelom divízie plk. Vackom, naložil do štábnej V3S a išli sme do Chebu.
Cesta ubiehala a ubiehala, až sme zastavili až na hraniciach. Na VZK bolo pripravené malé pohostenie, krátky príhovor a už sme sa išli ubytovať na armáďák. Prvé dojmy boli velmi dobré a mesto sa nám páčilo. K tankovému praporu sme nastupovali traja nováčkovia, npor. Tolar, ako veliteľ praporu,
por. Dostál preberal po npor. Barešovi 2.tr. a ja ako veliteľ 1.tč. 3.tr., ktorej velil poručík Naď. Posledne menovaný ma po príchode do kancelárie obdaril kúzelným úsmevom, potom ma zaviedol na rotu, kde stála skupinka nudiacich sa vojakov, ktorým ma predstavil. Len čo sme sa otočili chrbtom, počul som známe plesknutie salámu, otočil som sa a skupinku obdaril svojou poručíckou autoritou. Po príchode do kanselárie si moj velitel roty zavolal výkonného praporčíka, myslím, že sa volal Pecina, a mňa sa spýtal čo pijem.
Tak som zahájil svoju veliteľskú kariéru a v Chebe prežil ďalších sedem pekných rokov.

zkouším zveřejnit prvou krátkou epizodu
1. epizoda - Cesta tam

Jeho nástup na vojenskou základní službu v Československé lidové armádě ukázal, že to asi nebude mít s vojenskými orgány jednoduché.
Pod vlivem „radosti“ z nástupu na službu vlasti, která se projevila konzumací většího množství alkoholu se svými kamarády, tvrdě usnul při cestě do chebských kasáren, ve vlaku s krásným názvem „Západní expres“.
S leknutím se probudil na chebském nádraží po silném zalomcování, doprovázeném slovy „Váš pas prosím!“
“Na co ho potřebuješ? Mám jen tenhle papír.“, odpověděl muži v zelené uniformě se znaky psa na klopě. „Já ti dám na co!“, zakřičel pohraničník. Vzal mu z ruky povolávací rozkaz, nařídil „Pojďte za mnou!“ a svižným krokem ho odvedl do budovy celnice.
Službu konající velitel pasové kontroly, ke kterému byl přiveden, vypadal se svou otylou postavou a brýlemi na nose spíše jako poštovní úředník. Asi jim dříve opravdu byl, o čemž svědčila hromádka razítek na stole před ním. Zdání klame. Byl nějak špatně naladěn, nebo mu došla razítková barva.
Po celou dobu jednostranné konverzace se jej velitel snažil silným a nepříjemně vysokým hlasem přesvědčit o jeho úmyslu ilegálně opustit svou socialistickou vlast a vyhnout se tak nástupu na vojenskou základní službu. A to navíc velmi rafinovaným způsobem, když předstíral spánek, kterým chtěl oklamat příslušníky Pohraniční stráže.
Po marnosti dokazování tohoto úmyslu, se ocitl rovnou v armádní posádkové věznici, k vystřízlivění a dalšímu řešení svého přestupku. Druhého dne byl předveden k pohovoru mezi politruky na velitelství chebského vojenského útvaru s názvem „Ernsta Thälmanna“, kam narukoval.
„To jsi přeborník, první den na vojně a už v base!“, prohodil strážný, který ho vedl.
Při cestě po rozsáhlém nástupišti si stačil všimnout velké busty patrona útvaru. V životě tak ošklivého člověka nepotkal. Budil hrůzu již od pohledu.
V cihlové budově velitelství, kam ho strážný z věznice přivedl, byl přivítán obtloustlým, dobrosrdečně vypadajícím kapitánem Hrubešem, kulturně výchovným pracovníkem útvaru.
„No soudruhu, to jsi nás skutečně potěšil.“, začal pro něj nečekaně rozhovor. „Jsme rádi, že jsi se tak statečně držel v rukách té hlídací společnosti. Je dobře, že jsi neudělal ostudu k nám nastupujícím nováčkům Československé lidové armády. Peesáci nejsou armáda, jsou to jenom nepovedený policajti!“ Uzavřel svou úvahu, ve které vyjádřil vzájemný vztah těchto dvou ozbrojených složek. „Co ale uděláme s tebou? Posudek z civilu máš dobrý, rodiče bez škraloupu. Když se správně politicky projevíš v přijímači, budeš mít dobrou vojnu. Teď si dej odchod k výcvikové rotě!“ Pohovor tím pro něj skončil překvapivě bez následků.
Byl odveden k výcvikové rotě nováčků, kde se již na něj těšili svobodníci a desátníci. Prožil měsíc výchovy a výcviku, neboli přijímač pro nováčky. Ten byl mnohdy veden lidmi, kteří si ponižováním nováčků léčili svoje mindráky z civilu.

Tak na téma S rudou zástavou mne nic moc nenapadá, tak to zkuste první, snad dostanu nějakou múzu.

2. epizoda – S rudou zástavou

Složením vojenské přísahy skončilo období základního výcviku nováčků, tedy měsíční období po nástupu na vojnu. Byla to chvíle slavnostní, na kterou přijeli rodiče, sourozenci, přítelkyně, někdy i manželky a další zvědaví příbuzní či známí, aby se pokochali pohledem na čerstvě vylíhnutého vojáka.
Prostě velká sláva s konečně dobrým obědem, říznou vojenskou hudbou, projevy, společným „Tak přísaháme“ a na závěr přehlídkovým pochodem. Ten, kdo podepsal přísahu, mohl se těšit na první vycházku, po měsíčním honění na cvičišti a nástupišti.
Nastalo očekávané setkání s blízkými, později i hledání místa kam zajít se svými přítelkyněmi nebo ženami. I za ním přijela přítelkyně, krásné a jemné stvoření, se kterou se písemně během uplynulého měsíce ubezpečovali o vzájemné lásce a věrnosti. Na radu starších vojáků „mazáků“ pozval přítelkyni do vyhlášené místní vinárny Apollo. Byl zde celonoční provoz, do ranních hodin zde hrála živá hudba. Do přízemí podniku, kde byla šatna a pokladna, byli hosté vpouštěni jednotlivě a bdělá šatnářka, známá po celém městě pod jménem Fanynka, filtrovala opilce.
Tato starší žena, se svou česko-německou výslovností, byla razantní při sjednávání pořádku a velmi cizojazyčně sprostá ve svých výrazech. Byla vychytralá, při vybírání výše vstupného, a to podle obsazenosti vinárny. Její specialitou bylo nenápadné utrhávání knoflíků a poutek u oděvů, které věšela v šatně. Velmi ochotně pak na tyto vady upozorňovala odcházející návštěvníky, se sdělením, že jejich přišití stojí jednotnou cenu pět korun.
U stálých hostů si to dovolovala podle stavu jejich střízlivosti, u nových návštěvníků to bylo pravidlo. Ti co to věděli, mlčeli, jinak by pro ně bylo v budoucnu ve vinárně obsazeno. Vystáli s přítelkyní frontu u vchodu. Když na ně přišla řada, Fanynka ho přátelsky oslovila, i když ji viděl prvně v životě „ Ty kurevníku, ty už seš tu zas?“ Přítelkyně se na něj podívala a viděl, že se urazila. „Tak do takovýho pajzlu chodíš, bůh ví s kým, že se nestydíš!“. Nevěděl, za co se má stydět a snažil se situaci vysvětlit, ale nebylo mu to nic platné.
Jejím jediným následujícím přáním bylo, aby ji vyprovodil na vlak. Jejich rozloučení nebylo láskyplné a budoucnost jejich vztahu velmi nejistá. Po jejím odjezdu zašel zpátky do vinárny, aby spláchl svůj žal. Při odchodu si Fanynka všimla jeho podroušeného stavu a vrazila mu do ruky jakýsi prapor nasazený na násadě od smetáku, se slovy: “Ty, vezmi sebou ten ksindl, já nechci mít malér, je to od váš pluk.“
Byl ve stavu, kdy mu bylo jedno, jestli nese tašku, pušku nebo vlajku. Nyní nesl putovní prapor „Nejlepší ZO SSM útvaru“, který tam včera zapomněli vojáci-svazáci po bujaré oslavě jeho udělení. Při cestě z Posádkového domu armády, kde se udílení konalo, sem zaskočili na pár piv a po jejich vypití jim prapor vůbec nescházel.
Při návratu do kasáren si připadal jako opozdilý účastník oslav 1. máje. Nočním městem nesl vztyčený prapor, odevzdal jej dozorčímu u vchodu do kasáren a dovrávoral se lehnout na kavalec.

Tento zážitek si později vybavil, když měl co dělat s péčí o bojovou zástavu útvaru.
Bojová zástava je totiž jedním ze základních symbolů každého vojenského útvaru. Je symbolem cti a útvaru ji propůjčuje prezident republiky. Kdyby se v období míru nebo za války ztratila, musel by být vojenský útvar rozpuštěn. U místa jejího uložení byla nejdůležitější stráž v kasárnách. V tomto případě to byla prosklená vitrína na chodbě budovy štábu. Zástava se vynášela na veřejná prostranství při slavnostních příležitostech, jako je vojenská přísaha, vojenská přehlídka, vyznamenávání vojáků a podobně. Vyfotografování vojáka před rozvinutou zástavou útvaru patřilo mezi nejvyšší kázeňské odměny. Takže pro vojenský útvar prapor nejvyšší důležitosti.
V případě vyhlášení bojového poplachu byl rozkazem pověřen převzetím a vyvezením bojové zástavy útvaru do místa, kde se shromažďoval útvar k další činnosti.
Dopředu měl domluveno s řidičem štábního vozidla velitele útvaru, že ten při poplachu přijede s vozidlem před budovu dozorčího útvaru, on naloží zástavu a společně odjedou do určeného místa shromaždiště.
Skutečně jednoho dne v rámci prověrek, kterými útvar procházel, byl za účasti kontroly z vyššího velení vyhlášen ostrý bojový poplach. Poplach je vlastně velký organizovaný zmatek, kdy všichni mají vědět co konkrétně dělat, ale málokdy se to plně podařilo. A jemu se to tehdy nepodařilo.
Rozespalí, s věcmi naházenými do batohu, klimbající přilbou, maskou a pistolí, běžel převzít zástavu od dozorčího útvaru. Ta měla být, aby se nepoškodila, bezpečně uložena do pouzdra, připomínajícího obal na složené plátno na promítání.
Převzal objemné těžké pouzdro a postavil se ven před budovu dozorčího útvaru. Sledoval, jak ve všeobecném zmatku běhají vojáci sem i tam a okolo projíždějí bojová vozidla. Nad hlavou mu létali dozorčím vystřelované rakety, signalizující vyhlášení poplachu. Malý ohňostroj se mu líbil, ale měl smůlu, když okolo něj projelo bez zastavení i očekávané štábní vozidlo velitele. Zůstal tak stát osamoceně se zástavou v pouzdru. Zeptal se dozorčího, co má teď dělat. Ten byl sám z toho nastalého zmatku a sledování kontrolními orgány své činnosti tak zmatený, že jediné co vymyslel, byl příkaz :
“Koukej zmizet i s tou svou fanglí, než z toho bude průser!“
Později se dozvěděl, že řidič štábního vozidla, se kterým měl domluvenou zastávku k převzetí zástavy, onemocněl z vidiny blížícího se polního cvičení, na které se mu nechtělo. Tuhle informaci nepředal řidiči, který ho nahradil.
Bylo půl čtvrté ráno, pomalu se rozednívalo a jemu nezbylo nic jiného než se vydat pěšky, s pouzdrem na rameni, k místu seřadiště útvaru. To bylo pár kilometrů za městem, směrem na Františkovy Lázně.

Ulice kterými procházel byly ještě v tuto dobu skoro prázdné, pohraniční město Cheb se pomalu probouzelo do pracovního dne.
Na hlavní ulici, před vinárnou Appolo, stála na chodníku šatnářka Fanynka a hádala se tam s nějakým opilým němcem, který jí nechtěl zaplatit za přišití utrženého poutka u kabátu.
Musela mu uhnout, aby se svým nákladem prošel a stačila poznamenat „Co se tu motáš ty fogl s tou velkou futrál. Nestačí, že děláte v noci kravál!“
Při cestě městem ještě potkal železničáře ČSD, který šel do služby. Ten se usmíval nad tím, jak se prohýbá po ránu pod dlouhým pouzdrem na rameni a rýpnul si do něj slovy „Jen to chlapče s tou kulturou po ránu nepřeháněj, do kina se chodí až večer a jdi radši do pelechu !“
Celou cestu měl strach, aby útvar ze shromaždiště neujel a on nemusel v pochodu s tímhle těžkým břemenem pokračovat někam jinam.
Naštěstí byli všichni na určeném místě. Snažil se nenápadně dostat k velitelskému vozu. Když už se chystal strčit do něj zástavu, vylezl z vedlejšího štábního auta velitel útvaru, doprovázený nějakým plukovníkem. Ten se ho zeptal, co tam pohledává a když se mu snažil vysvětlit, že střeží zástavu útvaru, plukovník mu nařídil „Tak mi teda ukažte tu vaši zástavu!“
Skutečně nádražák, kterého potkal cestou, měl pravdu. Uvnitř pouzdra bylo místo zástavy složené promítací plátno.
Velitel útvaru zbledl, málem upadl, plukovník se dal do smíchu a povídá „ Alespoň si ji neušpiníte, při kontrole na štábu jsem si všiml, že i při vyhlášení poplachu zůstala zástava viset ve vitríně na štábu. Nějak jste na ni pozapomněli, vy chytráci!“
Ukázalo se, že pro ni neposlal dozorčí útvaru, protože si myslel, že už je uložena v jeho služební místnosti, v pouzdře, které tam již bylo.
Ve skutečnosti si tam promítací plátno den předtím uložil důstojník kulturně výchovné činnosti, s tím, že je ráno odveze na pracoviště odloučené jednotky, kde mělo být večer polní kino.
Vše dobře dopadlo, útvar nemusel být rozpuštěn pro ztrátu zástavy.

p.Šmakal díky za ohlas, ty epizody které zveřejňuji mají reálný základ, jsou však upraveny (spíš zjemněny), mají připomenout dobu počátku 70-tých let
u VÚ 8522 Cheb ,spíš z té humorné stránky, snad je to i v téhle podivné době lepší. Dovolím si návazat třetí epizodou s názvem Dvě písmena.

Bol septembrový večer a ja som stál na stanici v Novom Meste nad Váhom.Po rozlúčke s rodičmi a nastávujúcou manželkou som sa započúval do pesničky Slovenské mamičky ... ktorú tam na harmonike hral zhodou okolností môj bratranec ktorý vyprevádzal svojích kamarátov na vojnu.Nasadli sme partia Turancov do rýchlika smer Bratislava, samozrejme sa rozhovory týkali toho čo nás asi čaká a neminie.Po príjazde do BA sme si skočili do bufetu a čakali na mimoriadny vojenský vlak ktorý mal východziu stanicu v Štúrove a konečnú v Plzni.Veľká tlačenica a nervozita prepukla na prvom peróne pri príchode vlaku.Keď sa všetci odvedenci nasáčkovali do vlaku a výpravca dal plácačkou povel k odchodu, tak vtedy som si uvedomil že mi končia najkrajšie chvíľe.Vlak sa rozbehol po výhybkách na Brno a postupne priberal nových odvedencov.Samozrejme že vo vlaku pivo, víno, tvrdé kolovalo.V Tišnově niekto zatiahol ručnú brzdu, asi sa mu nechcelo do pakárne, ani sa mu nečudujem.Postupne kamaráti vystupovali až som do Plzně dorazil sám.Tam sme ráno prestúpili na vlak do Chebu.Po asi dvoch hodinách nás uvítala Chebská stanica, kde nás lietačka čakala s transparentom VÚ 8522.Tak sme si nastúpili do trojstupu a cválali ranným zahlmlením Chebom do kasárni.Po vstupe cez bránu sa z okien práporu ozývalo:dzobáci tešte sa, už vás očakávame a pod.No fakt situácia silno depresívna.No a už to išlo, k lapiduchom na prehliadku, do pozadia vrazená protitetanovka, holič, sprcha, odovzdanie civilu a naloženie do PV3S smer Vízo.

V roce 1963 po pijatyce na Myslivně jsem se nechal odvez taxikem do kasáren tankistů na bráně jsem zaŕval ať to zvednou a ten ktery tam sloužil se asi strachy posral . Taxikař poslechl a dovezl mi až před rotu. a pruser žadnej velitel byl Dyonys Kačmar. Dedacis@seznam. Cz

to se mohlo stát v roce89 na 7 rotu byli převeleni všichni problémový z 9a8roty které byli pak doplněny mladými bylo to opatření proti šikaně ja jsem byl na 9rotě a domu jsem šel na jaře89

Zdravím tedy supráka! Ano, je to drsná vzpomínka na rok 89". Původně jsem byl zařazen na 8 msr. třetího praporu.

V tej dobe 85-87 to bola lampasácka vojna, blížil sa rok 89 a tušili, že k niečomu dojde. Major Fojtík a kpt. Blecha - to bol postrach. V nedelu bol budíček o siedmej a my sme samozrejme lehnili na bydlach a on chodieval občas na kontrolu, potichu jak liška, keď zareval: „co to má znamenat?“ Už sme skákali z bydiel. Nadporučík Miksa - jeho slová: „je tady humus, bordel, filcky, anarchie a nekázeň!“ Boli to správny chlapi. Mali sme do civilu nejakých 60 dní a hrozilo mi sedem ostrích basy, ale Šantruček to zahladil.

Ešte teraz mám pri spomienke na Miksu husaciu kožu.Bol mi veliteľom roty v príjimači na Víze.

Na vojne sú najkrajšie roky, keď ste , v prípade dôstojníkov, len nič netušiace, naivné poručícke embrio. To jest, než, ako hovoril mjr. Bartoň, zložíte doupovskú maturitu. Dostávate úkoly, nad ktorými vám zostáva rozum stáť a plníte ich viac intuitívnen než z rozumu. Tak som v lete roku 1978 dostal za úkol zostať v Doupovských horách s niekoľkými provoznými tankami a ich vodičmi. Celý prapor nasadol na autá a nechal nás, pekne zoradených na doupovskej lúke s tým, že druhý deň príde technik praporu, tanky presunieme na vlečku do Podbořan, navagonujeme a presunieme do Chebu. Na prežitie sme vyfasovali každý jedno KDP, pár bochníkov chleba a bola nám ukázaná studnička, z ktorej sme si mohli naberať vodu. Noci boli teplé a mi tankisti sme si vedeli vždy dobre ustlať v maskovačke na motore tanku. Prvá noc a deň bol celkom nudný piknik a keď vojaci vytiahli svoje NZ rumu, stali sa aj celkom príjemnými. Ani nám nevadili, že na druhýdeň nikto neprišiel a presun sa nekonal. Ďalší deň, po zaslúženom spánku a loku vody zo studničky, sme zistili, že máme na desať ľudí a jedného dôstojníka len polku bochníku chleba. Napriek tomu, že som mužstvo utešoval, že technik praporu každú chvíľu dorazí, mi mužstvo po vytriezvení, čo trvalo zhruba do obeda prestalo veriť a už nebolo ani toho pol bochníka. Tak som sa, ako hodnostne najvyšší, s pocitom zodpovednosti za zverených vojakov vydal zháňať nejaký proviant. Vedel som, že v tábore, ktorý sme opustili, bol ubytovaný nový útvar, len boh vie odkiaľ. Od toho tábora sme boli zhruba 5 km. Nezostalo mi, len sa tam vydať peši, tank som sa ako dopravný prostriedok nepoužil, asi som bol blbý. Tak ako sú doupovské letné noci chladné, tak sú dni horúce a potácať sa v odeve vz,60 v pravé poludnie nebolo nič príjemné. Asi po hodine som sa z, jazykom na opasku doplazil do tábora a zamieril rovno ku kuchyni, kde práve dokončovali výdaj stravy. Smedný a hladný som absolvoval kolečko od praporčíka v kuchyni, cez zástupcu pre týl až po veliteľa daného pluku. Všetci mali úžasnú prču z toho, že nejaký pluk zabudol na Doupove desať tankov s vodičmi a jedného poručíka k tomu. Nakoniec mi ten veliteľ pluku povedal, že si mám zobrať várnice a v kuchyni mi nejaké zbytky dajú. Nemal som žiadne várnice a tak sme sa dohodli, že hladné mužstvo privediem. Potom som sa ešte pokúšal dovolať do Chebu, neboli mobilné telefony, tak som sa nedovolal. Vyrazil som na spiatočnú cestu a keď som prišiel do našeho ležoviska, načiel som tam desať ožralých mátoh. Jedlo nenašli, rum áno. Nemali už ani chuť, ani silu, absolvovať desať km kvôli nejakému gáblu. Prišiel som na to, že do najbližšej dediny to bolo len 3km, ale bola tam len hospoda, nie obchod. Tak sme prežili zhruba 4 dni kempovania, než k nám dorazil nejaký major z divízie, ktorého som z videnia poznal a chcel po mne požičať č tanky na výcvik riadičov. Ako poručík som majora poslúchol a on mi tanky behom hodiny vrátil, chybička bola v tom, že jeden mal zadrený motor, čo bola vlastne MÚ. Naraz sa ľady pohli a do večera bola u nás vyšetrovacia komisia, zložená z mjr. Bartoňa a ešte nejakého dôstojníka z technickej skupiny pluku. Keď našu skupimku v podvečernom šere uvideli, bolo im šetko jasné. Ešte do polnoci prifrčal osobne provianťák, ktorý nám dal každému krabicu tatraniek a ďalšie dobroty a do rána tam bola poľná kuchyňa, ktorá nám vyvárala ako v hoteli. MÚ sa uhrala do stratena. To bola prvá skúška z doupovskej maturity.

V roku 1977 sme k tankovému praporu nastúpili traja noví poručíci, por. Jožko Lofler, ako technik praporu, por. Dostál , ako veliteľ 2.tr a ja, ako eliteľ čatz na 3.tr. Na prvom zimnom vyvedení, ktoré sa konalo na Doupove, nás v rámci poznávania miestnej krajny, poverili presunom tankov z tábora, meno si nepametám, na strelnicu Metikalov. Ako skúseného sprievodcu nám pridelili technika 1.tr por. Toníka Šperla. Celá kolona čítala 4 tanky 4 roch poručíkov a 4 roch vodičov tankov. Ostatní členovia osádok zostali v tábore. NŠ praporu, npor. Valtr, nám celkom presne popísal cestu, ktorá nebola dlhšia, než nejakých 10.km. Stále nám opakoval, že sa musíme dostať na prejazd číslo šesť, za ním sa dáme do ľava a narazíme na cestu priamo na strelnicu. Celý presun mal trvať nejakú hodinku, vzhľadom k zimným podmienkam a stavu tankových ciest. Tak sme hneď po obede vyrazili na zdanlivo príjemný výlet. Nad Doupovom vysela povestná mliečna hmla a tak náš horský vodca zablúdil hneď, ako sme vyrazili z parku techniky. Asi to bolo tým, že namiesto doľava vyrazil do prava. Po niekoľkých kilometroch sa nám, nováčkom podarilo Toníka cez vysielačky presvedčiť, že by sme to mali asi otočiť. Po otočení sme zastavili a urobili veliteľskú poradu, na ktorej sme našeho vodcu presvedčili aby to skutočne otočil. Vyrazili sme čo najrýchlejšie do hustej hmly a aj nám začiatočníkom bolo asi po hodine divokej jazdy Doupovským cvičišťom jasné, že Toník vôbec netuší, kde sa nacházame. Opeť sme zastavili, dali hlavy dohromady( štyria poručíci, to už je nejaký potenciál) a snžili sa zistiť, kde vôbec sme. Pre jednoduchosť presunu sme si nevzali žiadnu mapu. Toník nám neurčito ukazoval do hmly a tvrdil, že tam niekde je prechod čislo šesť. Po ďalšej asi pol hodine sme narazili na asfaltku, Toník nám do vysielačky povedal, že už za chvíľu sme tam a vyda sa kopírovať asfaltku až sme dorazili k zrúcaninám mesta Doupova, zastali sme a vtom nás dohonil npor. Valtr, ktorý už dve hodiny jazdil od prechodu č. 6 po Doupov, aby nás našiel. Mali sme sa otočiť o 180 stupňov, ísť pori asfaltke a naraziť na prechod, po prejdení cesty sme mali asi po pedesiatych metroch odbočiť do ľava a naraziť na hľadanú cestu. Všetko prebiehalo podľa pokynov NŠ, až na to, že Toník miesto doľava odbočil do prava. My sme mysleli, že pozná nejakú skratku, tak sme išli veselo za ním, až sme došli zase k Doupovu, kde nás už opeť čakal NŠ. Znovu nás otočil vysvetlil cestu a vyrazil na prechod č.6. Ke´D sme tam dorazili my bola už tma . Už po niekoľkýkrát nám všetkým NŠ vysvetlil cestu, my sme nasadli a vyrazili. Skutočne, asi po pedesiatych metroch bola odbočka tankovej cesty, ale tonda pokračoval veselo ďalej rovno. Zrejme si vypol aj vysielačku, pretože sme ho nemohli zastaviť. Tak až po dlhšom čase zastal, opeť rituál porady a Toník nám oznámil, že už vie, kde sme a aby sme išli za ním. Teraz skutočne odbočil do ľava a po asi dvesto metroch sme všetci zapadli v bahne. Po rôznych pokusoch o vytiahnutie tankov sme museli zobrať sekery, píly a isť do tmy a hmly hladť stromy, odpíliť ich a pomocou nich sa vyprostiť. Trvalo nám to niekoľko hodín a všetci sme boli od hlavy až k pate od bahna. Až po tomto martiriu sme zbavili Toníka velenia, vrátili se na prechod č.6, kde nás čakal npor. Valtr , ktorý nám dal ako veliteľa kolony vojaka zakladnej služby, ktorý nás behom desiatich minút dostal na tankovú strelnicu n Metikalove. Do tábora sme prišli akurát na raňajky a stali sa terčom oprávneného posmechu. Tak skončila naša prvá poznávacia tanková jazda Doupovom.

Už som to tu opísal, ako sme strávili v Chebe noc pred odhalením pamätnej tabule. Pri tej krátkej noci a veľa alkoholu, sa mi spomienky oživovali lepšie , ako keď ich sám len tak z ničoho lovím v pamäti.
Stretnutie s kolegom Smrekom i keď služobne o rok mladším, bolo na spomienky veľmi bohaté. Jeho slová: zažil som na vojne všeličo, ale čo si povystrájal ty s kolegom Krojcrom, to je neuveriteľné. Vy dvaja ste boli výkvet vo vymýšľaní blbostí a prúserov , ale dodnes mi je záhadou , ako Vám to všetko v pohode prešlo. Tu je jedná príhoda, ktorú sa mi po 32 rokov v tú noc pred odhalením tabule snažil pripomenúť kolega Smrek.
Príbeh sa odohral začiatkom jari 1979 .Vraj som celý vychechtaný dorazil do kina, že mám dobrý nápad, nakoľko nejakému mladému od nás z Oravy ukradli plynovú masku a on ma z toho prúser. Vraj keď mu ju donesiem, tak mi zaraz dá peniaze na fľašu pálenky, nakoľko výkoňák mu chce dať novú masku , ale za 500 Kčs a toľko peňazí on nemá. Ja som masku nemal, tak som ju chcel zobrať od Smreka , alebo Krojcra. Kolega Krojcr okamžite reagoval a povedal, donesiem ti šéfovu / čiže mjr. Mojžiša / masku a on nech sa stará. Tak sa aj stalo a Krojcr zobral z kancelárie IKVČ mjr. Mojžišovi plynovú masku, ktorú som ja odniesol mladému a z inkasoval za ňu 100 Kčs, ktoré sme v ten večer išli utratiť do miestnych výčapných podnikov. Asi za mesiac po tom dorazil do kina nešťastný mjr. Mojžiš , s tým,že mu nejaký debil na štábe z kancelárie ukradol masku a či mu nevieme zohnať novú plynovú masku. Krojcr opäť rýchlo zareagoval a povedal mjr. Mojžišovi, že to nie je problém a masku mu na druhý deň donesie, čo sa aj stalo a mjr. Mojžiš nás pochválil , akých ma schopných vojakov.
Asi za ďalší mesiac v jedno poobede , si vojak Smrek zabíjal nudu spokojným pochrapkávaním v kine na stoličkách, keď sa zrazu v kine rozvalili dvere a v nich sa zjavil maximálne nasratý mjr. Mojžiš a zreval: kde sú tí dvaja, ja ich prorazím, ja ich naozaj prorazím. Čo sa stalo, spýtal sa Smrek mjr. Mojžiša. Predstav si Smreku, dnes nám z divízie pískli na štábe chemický poplach a všetci sme museli vybehnúť na chodbu a nasadiť si plynovú masku, no a všetci mali masky lícnice, ktoré sa vtom čase na vojne používali, len já jsem tam stál jako vúl ,..jako vúl s maskou s tým dlhým chobotom, ktorá sa používala niekedy v pädesiatich rokoch. Chemik z divízie ma zdrbal ,ako malého chlapca,... ja ich naozaj prorazím. Keď nám to dvom Smrek večer oznamoval, čo nás čaká na druhý deň, že bude pojeb od šéfa, my sme si z toho nič nerobili , ale naopak podgurážení alkoholom z vychádzky , sme išli so strašným rehotom spať.
Niečo sa mi po tých 32 rokov , okolo tej masky niekde v diaľke pripomínalo, ale ozaj len pripomínalo. Po odhalení tej pamätnej tabule sme spolu ja , Smrek a ppluk. Mojžiš sedeli a spomínali na bujarú vojenskú minulosť a ja som sa ppluk. Mojžiša opýtal, že či ten príbeh s tou maskou je pravda, lebo sa mi to nejako nepozdávalo, myslel som si že Smrek to zveličuje. Ppluk. Mojžiš okamžite zareagoval a opakoval slová z pred tridsiatich rokov. Ja keby som Vás bol vtedy našiel v kine, tak by som Vás bol naozaj prerazil,.. ja som tam na tej chodbe fakt stál jako vúl, -ha,ha,ha.... zaznelo z naších hrdiel aj po tridsiatich rokoch.
Pekné spomienky fakt,- vďaka pán Mojžíš, boli ste veľmi dobrý veliteľ -- v tom je aj vysvetlenie Smrekovej záhady, že prečo nám tie všetky prúsery na vojne tak ľahko prešli.

Dost se toho tady napsalo o šikaně a hlavně o šikaně na tankovém praporu. Dovolte mi tedy krátké zamyšlení na toto téma.
Říká se, a já tomu věřím, že šikana existovala a existuje v různých formách od školky až po civilní pracoviště, ale při výkonu vojenské služby se projevuje v té nejhrubší formě. Všichni víme, že existovala tzv. mazácká, nebo lampasácká vojna. Při mém příchodu na tankový prapor tam vládla podle mne mírná mazácká vojna, kterou dělali hlavně střelci tanků, kteří si coby nabiječi, užili nejvíc šikany. Tankový prapor byl mimo hlavní kasárna a tak mohl byť pohyb lampasákov, hlavně v mimopracovní době dobře monitorovaný a tak nešlo vojíny v jejich hrátkách překvapit. Na tankovém praporu bxlo nejhorší to, že všechny ty sahary a další pokyny mazáků plnil jenom nabíječ a musel obsloužit další tři členy osádky.
Vzpomenu jeden případ, který byl z mého hlediska nejhorší a který jsem velice těžko přežíval.
Na jaře 1984 byl pluk vyvedený na Doupově a po třech týdnech absolvoval třídenní plukovní cvičení, které začínalo nástupem pluku v 6 hodin ráno.
Večer před tím, zrovna, když jsem měl poradu s veliteli rot, přivedl mi mjr. Chvojka dva nabíječe z 3.tr., které velel por. Širůček, že se mu přišli stěžovat, že jsou na rotě šikanováni. Vojáky jsem posadil do předsíně a pokračoval v poradě, která po půl hodině skončila. Vojáci v předsíni nebyli, nebyli ani na večerní kontrole počtů a ani na večerce. Vydal jsem příkaz vojáky najít za každou cenu, můj ZVP kpt. Pala vzal UAZ a projížděl do nedaleké vesnice, zda neutekli. Vojáci se do rána nenašli a tak jsme nastoupili na nástup před plukovním cvičením. Měl jsem na výběr, zahlásit, že vojáci chybí a snížit hodnocení cvičení hned na začátku, nebo to zatlouc a vojáky dál hledat. Zvolil jsem druhou variantu a připravil si několik bezesných nocí. Po zahájení cvičení jsme z technikou vyrazili do terénu a mně zůstal jen ZVP, aby vojáky hledal. Poslal jsem ho naspátek do tábora, zda tam nezůstali, vše bylo marné. Nejhorší chvíle jsem zažíval, když mně velitel pluku zavolal na svou pozorovatelnu, z které jsem měl své jednotky řídit. Na pozorovatelně byl kromě velitele pluku taky velitel divize a ruský plukovník, poradce velitele armády. Cvičení probíhalo v zimě, teploty se pohybovali pod bodem mrazu a já jsem s každým telefonem, který bral velitel divize, čekal správu, že našli dva zmrzlé vojáky. Ani navím kolik času jsem takhle na pozorovatelne strávil, zachránilo mně další pokračování cvičení. Do konce cvičení se vojáci nenašli a tak jsme se bez nich vrátili do posádky. Hned po uložení zbraní a techniky jsem velitele roty vyzval, aby se autem vydal na Doupov a vojáky našel. Nakonec je našel NŠ praporu kpt. Novák v táboře, který jsme opustili, kam nastoupil jiný pluk a oni topili v zemljankách a čistili cizím vojákům kanady a za to dostali najíst. Vlastně konali činnost, na kterou si původně ztežovali jako na šikanu.

Tak jak jsem avizoval po 18.květnu zkusím touto cestou publikovat jednotlivé části knížky "Zelené epizody" .Tak dopředu uvádím názvy a rozsah jednotlivých epizod.Jde o rozsahem nevelkou knížku amatérského autora (cca 60-70 stran textu-dle tiskařské úpravy), která obsahuje 12 krátkých epizod ze života vojáků vojenské posádky Cheb, v počátku 70. let minulého století.
Volným způsobem ve stylu vzpomínek. jsou zde popsány příběhy, které dokreslují pohled na život vojáků v kasárnách v Chebu, i některé vazby na podniky a civilní obyvatelstvo města.
Vojsko bylo dlouhou dobu součástí života města Chebu.
Humorným zaměřením epizod chce autor přiblížit atmosféru tehdejší doby ve vojenském prostředí.

Úvodem 3
epizody
1. Cesta tam 5
2. S rudou zástavou 8
3. Dvě písmena 15
4. Prověrky 20
5. Pěšky jako na vozidle 29
6. Člověk vždycky na prvním místě 34
7. Výstavba střelnice 40
8. Nedělní ráno 45
9. Politické školení 48
10. Jablko poznání 52
11. Jednota armády a lidu 58
12. Vždy připraven 61
Závěrem 65